Bahía v této sezoně docílila neobvyklého double - zahrála si finále hned dvou nadnárodních soutěží. V prosinci byla stříbrná v Lize Sudamericana, v polovině března pak stejného výsledku dosáhla už v Liga de las Americas, nejlepší klubové soutěži nad jih od hranic Spojených států.
Ve finále podlehl argentinský klubový objev 65:88 venezuelskému Guaros de Lara, obhájcům titulu a zároveň vítězům loňského Intercontinental Cupu.
Ještě před týdnem to možná byl důvod ke smutnění. Ale o moc lepší dárek k 99. narozeninám klubu (slavilo se v úterý 21. března) si dát hráči nemohli.
Už proto, že dobrých devět let mohla být oddílová kronika zabouchnutá a odeslaná do archivu. Nejdřív se modro-bílí trápili sportovně, v roce 2008 bojovali o holé přežití. Začaly se rozprodávat oddílové nemovitosti... Krach klubu, který vychoval desítky argentinských reprezentantů, byl na spadnutí.
O to, aby odkaz Pepeho Sáncheze, Manu Ginóbiliho či Hernána Jasena přece jenom nesešel, se postupně začali starat Pepe Sánchez, Manu Ginóbili a Hernán Jasen.
Mužem číslo jedna na záchranářském tažení je José Ignacio Sánchez čili Pepe. První Argentinec v NBA, euroligový vítěz s Panathinaikosem Atény, bývalý hráč Realu Madrid i FC Barcelona. A samozřejmě také rozehrávač olympijských šampionů z Atén 2004.
Pepe Sánchez (vlevo) a další špičkový argentinský basketbalista Juan Espil na snímku z roku 2010, tehdy se do Bahíe oba vraceli.
Do Bahíe se Sánchez vracel jako hráč. Působil tu mezi lety 2010 až 2013. A když se ve 36 letech loučil s hráčkou kariérou, dávno měl rozplánováno, co bude dělat dál, po trénincích už usedal do křesla klubového prezidenta.
„Ještě pořád jsme hlavním místem argentinského basketbalu. Nikde jinde se nehraje tolik jako v Bahíi. Jenže se tu sešlo z cesty, naším úkolem bylo napravit škody,“ vrací se Sánchez k počátkům své bafuňářské etapy.
Emanuel Ginóbili alias Manu, legenda legend, čtyřnásobný vítěz NBA se San Antoniem Spurs a další ze zlatých olympioniků, se ve městě ukazuje o poznání méně. Jako hráč vracel jen na skok, v průběhu výluky NBA na podzim 2011 se tu připravoval a zároveň učil mladší, jak se chová a jak se chystá superhvězda.
„Před tím, co Pepe pro klub udělal, se hluboce klaním,“ komentoval před časem Manu do lokálního tisku zlepšování Bahía Basketu. „Já bych něco podobného asi nezvládl. Ale až s basketbalem skončím, rád se zapojím. Chci se podílet na celkové vizi.“
Jednu z vizí už má Ginóbili pár let rozpracovanou. Jeho nadace se podílí na přípravě nové sportovní haly pro 8 600 diváků. Město Bahía Blanca si ji už zasluhuje, ta současná, čtyřtisícový Estadio Osvaldo Casanova tu stojí od roku 1939.
Jméno Ginóbili je nicméně přítomno v klubu den co den. Hlavním trenérem prvního týmu je Sebastián Ginóbili neboli Sepo, nejstarší z bratrů-basketbalistů. Bývalý rozehrávač si se Santanderem zahrál španělskou ligu a patřil do širšího kádru argentinské reprezentace.
Manu Ginóbili ze San Antonia, tentokrát jako zraněný.
Sebastián Ginóbili usměrňuje basketbalisty Weber Bahía.
Když Sepo končil coby hráč, mířil do Bahíe. Trenérského asistenta mu tady dělá Alejandro Montecchia, už třetí z olympijských vítězů z Atén.
A Jasen? Ten stále ještě hraje. Předává své umění přímo ze hřiště. Je komu poradit. Za Bahíu hrají tři cizinci střední generace - Jamaal Levy z Panamy a Američané Anthony Johnson s Jerelem Blockerem, ale k nim se přidávají už jen hráči pod 23 let, někdy výrazně.
Známějším jménem je Juan-Pablo Vaulet, coby dvacetiletý byl loni draftovaný do NBA, ve druhém kole po něm sáhl Brooklyn. Bylo to jedno z mála připomenutí, že argentinský basketbal s Ginóbilim neskončí. O šanci si říká i Juanův osmnáctiletý bratr Santiago.
Střeleckou hvězdou klubu se stal třiadvacetiletý odchovanec Lucio Redivo, stejně starý rozehrávač Gaston Whelan během sezony odešel, a tak klíčový post musí zvládnout devatenáctiletý Maximo Fjellerup a ještě o rok mladší Facundo Corvalán. A zvládají. Jinak by jejich klub nefiguroval mezi latinskoamerickou smetánkou.
„Tohle je víc než splněný sen. Popravdě jsme v tak krátké době takový úspěch ani nečekali, ale zůstaňme noha na zemi. Je to pro nás teprve začátek,“ říká klubový boss Sánchez.
„Teď už nemůžeme těžit z efektu překvapení. Musíme se stát silnou značkou. Když se řekne Bahía Basket, lidé hned musí vědět, o co jde,“ popisuje přemýšlivý elegán. Skoro jako by při tom citoval z některého ze svých manuálů, čtyřleté klubové plány už taky vešly do dějin. „Popsali jsme už hodně papíru,“ odlehčuje Sánchez svůj jinak seriózní projev.
Pepe Sánchez dnes coby první muž Bahía Basketu
A co tedy teď? Bude se budovat. „Zpátky se ohlížím jenom nerad, jsme na třiceti, možná čtyřiceti procentech našeho potenciálu,“ soudí přísný šéf Sánchez.
Rád by sportovní školu a taky moderní tréninkové centrum. „Chci, aby děti věděly, že u nás mají všechno, co je na cestě k úspěchu potřeba. Mám to všechno v hlavě, teď sháním investory,“ říká absolvent americké univerzity Temple.
Jeho entuziasmus je přímo nakažlivý. Těžko dnes uvěřit, že ke konci své evropské kariéry Pepe Sánchez tápal. Basketbal mu nebyl dost dobrý, utíkal se ke knihám, do přírody. Hledal, čím naplnit prázdnotu. Jenže nakonec... „Pochopil jsem, že basketbal je můj život. Zase jsem ho začal brát jako umění, které dělá druhým lidem radost.“
