Jak se těšíte na život s manželem, který už nebude jezdit dostihy?
Ale náš život se přece nezmění! Tím samozřejmě nechci říct, že Pepa bude jezdit. Ale jinak se nezmění nic, protože koně jsou naše vášeň, práce a láska, naše všechno. Je do toho zapojená celá rodina, s koňmi žijeme a jsme šťastní. Něco by se změnilo jedině tím, že bychom to neutáhli finančně, což by dnes nebylo nic mimořádného.
Jaký tedy bude váš další společný život?
Jaký si ho zařídíme. Pětadvacet let jsme žili takhle, ale v manželově takřka důchodovém věku už bylo třeba udělat změnu. Aby už nemusel hubnout, aby na sobě nemusel tolik dřít. A aby si začal hledět i normálních věcí – máme už dva vnuky, ale on je pomalu nezná.
Co teď cítíte nejvíc? Úlevu?
Velkou, v neděli ze mě všechno spadlo. Pád určitě není pěkný konec kariéry, ale takové jsou dostihy. Každému přece muselo být jasné, že do osmdesáti Pepa jezdit nebude. A jsem ráda, že pak sklidil aplaus od diváků. Myslím, že tahle Velká nebyla ani tolik o vítězce Orphee des Blins, ale o Pepovi.
Co vám proběhlo hlavou, když na poslední překážce spadl?
Já to naštěstí neviděla. Z tribuny jsem viděla Orphee a další koně, jak probíhají cílem, ale Tiumen pořád nikde. Až pak jsem ze záznamu na velké obrazovce spatřila, že měli pád, ale Pepa šel po svých, tak jsem byla ráda.
A viděla jste, když na Popkovickém skoku spadl váš syn?
Ano, to na velké obrazovce bylo. Jen jsem vykřikla, že náš Pepík je dole, a jeho přítelkyně vedle mě se rozplakala. Naštěstí se ani jemu nic nestalo.
Jak dlouho jste věděla, že Velká je pro manžela poslední dostih?
Diskutovali jsme o tom často, pomaličku jsme to k tomu datu ladili.
Hlavním důvodem zřejmě byl váš strach o jeho zdraví...
Samozřejmě. Kteří chlapi v téměř jedenašedesáti dělají co on? Vždyť je to vrcholový sport, plný rizika. Pokud jde o tu dřinu, bude to pro něj úleva. Koně bude trénovat dál, ale oni mohou vyhrávat s naším Pepčou nebo s někým jiným v sedle. A Pepa bude mít stejnou radost, jako kdyby zvítězil sám.
V jeho rozhodování jste hrála významnou roli. Bylo to těžké?
Myslím, že těžké to teprve bude.
Právě. Bude s ním k vydržení? Bude se blížit první, druhá kvalifikace na Velkou...
Musí se zaměstnat natolik, aby nepřemýšlel o tom, že nepojede. A brzy se začne těšit, jak to náš kůň soupeřům natře.
Už před lety jste říkala, že by vás zlomil pohled na manžela, jak se při Velké trápí na tribuně.
Ale taky by mě zlomil pohled na to, kdyby se mu něco stalo. A nejen mě, fandí mu hodně lidí.
Jste si jistá, že si to nerozmyslí?
Docela ano. Už během roku jsem cítila, že toho má dost. Dokonce bych řekla, že toho měl plné zuby.
Jenže vy se z tlaku nevymaníte. Copak to neprožíváte se synem?
Je to stejné, ale mladí jezdci jsou jako z gumy, zato u Pepy už bylo riziko velké. Navíc máme obrovskou firmu se 65 koňmi, kterou jsme budovali pětadvacet let, to nemůžeme hodit za hlavu. A Pepča má přítelkyni – přiznávám, že svoje obavy o syna trochu přehazuji na ni.
Mimochodem, váš manžel řekl, že vám pořadatelé italských dostihů už druhý rok neplatí. Jak velký je to pro vaši stáj problém?
Obrovský. Počítali jsme, že něco vyděláme při Velké. To se nepovedlo, teď budeme mít problém přežít zimu. Ale Italové říkali, že už se to má řešit.
