„Musím přiznat, že moje první reakce byla hodně nespisovná. Ale odmítnout se to samozřejmě nedalo. Zkoušel jsem alespoň trošku upravit stravu, ale byla to opravdu jen zkouška,“ usmíval se Křížek.
S Jíchou prožili dětství, na házenkářském hřišti ve Starém Plzenci byli skoro denně. „Takové ty hry břevno - tyčka - spoj bychom nespočítali. A odmalička byl Filip takový, že nechtěl prohrávat. Ať se hrálo cokoliv, neúspěchy nesl špatně. Jestli jsem byl někdy lepší? Když jemu bylo deset let a mně o čtyři víc, tak naposledy...“
Ale ani stín závisti byste v jeho hlase nepoznali. Byť měl sám taky dobře našlápnuto, s Jíchou strávili i dva roky v pražské Dukle. Až pak jejich kariéry nabraly odlišný směr.
„Vždycky jsme si přáli a já jsem na Filipa hrdý. Sám jsem dvacet let mohl dělat to, co mě baví, házenou jsem se i živil. Tyhle věci vás posílí do normálního života. Také ve svém současném povolání vidím, jak sport člověka obohatí,“ popisoval Jíchův bratranec.
Přesto se Křížkovi trošku třásla kolena, když v sobotu vešel do šatny, kde seděli Omeyer, Narcisse, Lövgren, Klein a další házenkářská esa. „Ale v pátek jsme poseděli u piva na Parkáně, tam jsem se naštěstí trošku uklidnil. Navíc všichni jsou to naprosto úžasní lidé.“
Na hřiště se Křížek, který v říjnu oslaví čtyřicátiny, dostal na konci prvního poločasu. „Když mě Filip zval, zahlásil: Pět minut dáš! A přesně to se stalo. Gól? Kdepak, do střelby jsem se netlačil. V tom jsem realista, už to tam prostě není,“ prohlásila urostlá spojka.
Atmosféry v hokejové hale, kam dorazilo přes pět tisíc lidí, si ale užíval dosyta.
„Filipova kariéra byla opravdu hodně veliká a když člověk vběhl na hřiště a mohl něčeho takového být součástí, tak to bralo hodně za srdce. Cítil jsem hrdost. Nejde jen o házenou, Filip je i velký člověk. Proto všichni ti lidé přišli a chtěli mu dokázat, jak ho vnímají, jak ho uznávají a respektují.“
Vůbec to nebyla jen zdvořilostní fráze.
