Po šesti kolech superligy má přesto bilanci pěti branek a čtyř asistencí, žádný jiný hráč Panterů tolik bodů neposbíral.
„Zatím mi to docela střílí, sedli jsme si s kluky v lajně. Když to jde, je potřeba toho využít. Doufám, že moje góly přispějí k tomu, abychom se zvedli a šli tabulkou vzhůru. K čemu je osobní statistika, když tým bude hrát o záchranu,“ říká o své nečekané produktivitě.
V půlce předminulé sezony přitom s florbalem sekl. Tři dny před Vánocemi roku 2014 odchytal zápas s Ostravou, pak už nic.
„Začal jsem pracovat na směny. Nešlo to skloubit s vrcholovým florbalem,“ vysvětluje 25letý univerzál. Záhy si v práci polepšil a znovu měl na florbal čas. Do brány se už ale nepostavil.
Kariéru restartoval v otrokovickém béčku, regionální liga mu stačila. Jenže brzy mu byla těsná, trenér superligového mužstva Pavel Gofroň mu dal šanci v Litvínově a Jurčík se hned ve svém hráčském debutu trefil. Nakonec vsítil loni za áčko tři branky.
„Naskočil jsem v průběhu sezony, takže to nebylo až takové jako letos. Tento rok jsem od léta makal a těžím z toho,“ líčí Jurčík. „Jedna věc je umět nahrát a vystřelit, druhá věc je vydržet běhat celý zápas a neodejít fyzicky.“
Nejen u svých bývalých brankářských kolegů si získal respekt. „Soupeři mě zaregistrovali. Někdo se tomu ze začátku posmíval, teď už slyším poznámky od jiných gólmanů, že se také vykašlou na chytání a budou raději hrát,“ povídá Jurčík.
Opačný přerod - z hráče na gólmana - si neumí na takové úrovni moc představit. A že by se znovu postavil mezi tyče, o tom nechce nic slyšet.
„Do branky mě nic netáhne. Ale věřím, že může nastat situace, kdy bude jeden brankář zraněný a druhý by si něco udělal v zápase. Pak by asi na mě trenér ukázal.“
