„Když třikrát vylezete na Mount Everest stejnou cestou, počtvrté už to není tak rajcovní,“ zmiňuje trenér Válečníků Pavel Budínský tři šerpy vicemistra v řadě, po nichž loni přišla čtvrtfinálová sprcha od Svitav. Teď už Válečníci zase řádí.
Co se po stříbrné éře stalo?
Jednou napíšu knihu a bude v ní kapitola, co se děje v šatně týmu, který je déle pospolu a má úspěchy. Je prostě strašně málo sportovců a lidí s vnitřním motorem, který je žene každý den. A tímhle ten smrádeček v šatně vznikal. Tým už nevykazoval takovou chuť a hladovost znovu bojovat a znovu se rvát. Ostatní byli hladovější. Cítil jste, jakým způsobem jsou schopni oprostit se od češství, kdy jsou srandičky a legrace a pak je tu i profesionalita. A to se trochu v těch stěnách, podlahách a palubovce začalo množit, my to potřebovali rozbít.
Jak?
Potřebovali jsme hráče, kteří nemají takové úspěchy a jsou hladovější než ti, kteří spí na vavřínech.
Byl pokles logickým vyústěním stříbrného hattricku?
Víte, strašně rychle se zvyká na komfort. Na to, když máte plnou ledničku a spoustu zábavy. Pak ovšem ztrácíte soudnost, obezřetnost. A to je ve sportu zákon džungle. Všichni v klubu jsme měli pocit, že jsme našli návod, jak každý rok hrát finále. My to předtím, ta generace, z které tu zbyl jen Landa, museli oddřít. Konkurence však nespala, zesílila. My můžeme být úspěšní, jen když budeme hladoví. Ale jen něco bránit a neudělat krok navíc, tak to holt někdy i čtyřka pětka z písemky má pěkný efekt. To vidím u svých dětí. Když vás každý plácá za samé jedničky, máte pocit, že už se nemusíte učit. Přitom to je každodenní proces. V genech je zakódovaná lenost. A jen nejlepší z nejlepších si nastaví hlavu, že pro to musí každý den něco udělat.
Zatím jste druzí a z týmu je cítit nová energie. Souhlasíte?
Je příliš brzy na hodnocení. Tým se skutečně okysličil, naboural zajeté struktury. Přišli hráči, kteří znovu přinesli energii nejen herní, ale i lidskou. Oba Američané, tedy Carlson a Autrey, přinesli trochu jinou mentalitu, kterou jsem tady pár let neviděl. I fanoušci pochopili, že oba chtějí pomoct, abychom trochu promluvili do soutěže. Někteří hráči dostali nové role, zvykají si na větší minutáž i zodpovědnost. Zatím si říkáme, že jsme na dobré cestě, naštěstí nám oproti předchozím sezonám drží zdraví. Což je základ pro naši hru, protože můžeme točit deset dvanáct hráčů.
A v letošní sezoně jste se rozstříleli, doma sázíte soupeřům stovky, což nebývalo zvykem.
Snažím se do týmu implantovat hru, která by mu nejlépe seděla. Chci, aby všichni hráči byli nebezpeční pro koš a abychom bavili diváky tím, že budeme víc nabízet ofenzivní hru. Tento tým má dostatek talentu, aby tyhle představy naplnil. Nicméně součástí naší filozofie a identity dál bude, abychom byli velmi dobří, ne-li vynikající na obranné polovině. Konkrétně na venkovních palubovkách náš špatný útok vyústil ve špatnou obranu, tak jsme třeba prohráli v Brně a ve Svitavách. Naši fanoušci možná v tuhle chvíli mají pocit, že chodí na tým, co dává pravidelně stovky, což tady nebývalo. Ale ještě není norma. Pokud bude, i já třeba změním filozofii a řeknu: Dobře, soupeře přestřílíte, máte to v paži, nepotřebujete se tolik unavovat v obraně. Zatím to tak ale není.
Venku vám to zkraje sezony skřípalo, ale pak jste zaskočili Pardubice. Co se změnilo?
Venku jsme nehráli s mentalitou, že jdeme vyhrát, ale že jdeme neprohrát. To je strašný rozdíl! Jako v tenise, když někdo hraje razantní údery i za cenu, že netrefí kurt, anebo se jen snaží míček udržovat ve hře a čeká na chybu soupeře. My jsme venku bez našich fantastických diváků trochu někdo jiný. A kluci se i jinak chovají. Dobře, že jsme prohráli hned v úvodu. Všichni si uvědomili, že je tu plno práce. A že jestli chceme výrazněji promlouvat do tabulky, musíme jezdit ven s tím, že tam budeme hrát naším způsobem. Výhra v Pardubicích byla důkazem, že když budeme respektovat zákonitosti našeho týmu a taktický plán a nebudeme egoisti, můžeme pozlobit kohokoli.
Jaké pro vás bylo rozloučit se po minulé sezoně s generací hráčů, která dostala děčínský basketbal na zimní stadion?
Sportovní život má svoje hranice, nikdo není nesmrtelný, hráči stárnou. A vy vidíte, že pokud chcete být lepší, generační změnu budete muset udělat. A my si řekli, že ji uděláme dřív, než budeme muset. Když pak hráč nemá výkonnost, je to bolestivější. Pamatuju si, že za pana Skokana tady byla úžasná generace Zalužanského, Janoucha, která bavila diváky, byla srdcem a duší děčínského basketu, který v roce 1998 získal bronz. Pak se to obměnilo, přišel jsem já, táhli jsme to s nějakými hráči. Teď to stavíme na nových, perspektivních, kteří nejsou zatím silní jménem na hřišti, ale můžou se vyprofilovat v hráče s budoucností.
A jak složité bylo říct ikoně Jakubu Houškovi, že končí?
U něj to bylo fakt specifické, zanechal významnou stopu, 14 let hrál v jednom klubu. Člověk se ani nenadál a najednou z mladého ušatého kluka se stal táta od dvou dětí. Taky už je mu 36 a sám trochu cítil, že je na zenitu své výkonnosti. Zvlášť vzhledem k jeho zdravotnímu stavu. Kuba už se víc zakomponovával do programu s mládeží, má projekt Koubasket a další aktivity. My si uvědomili, že to je stejné jako s ostatními. Říkali jsme si: Kdyby hrál, byl by to jen dozvuk, sentiment, nostalgie. S vedením se domluvili na nejlepším řešení, aby se rozešli v nejlepším.
Stal se vaším asistentem. Jaké to je, mít někoho po ruce?
Vždycky dobré. Můžete se dělit o svoje pracovní povinnosti, představy, poznatky, vize. S Kubou se známe dlouho, o to je to jednodušší. Je to člověk, o kterého se můžete po lidské stránce opřít, má podobné uvažování. Vnímá pracovní i lidskou stránku podobně jako já. Je pojítkem mezi mnou a hráči. Dostává je do módu, který potřebujeme. Aby dýchali pro Děčín.
Dlouho jste byli ryze český tým, teď máte Američany. Proč?
Hlavně proto, že kvalitních českých hráčů, kteří by byli lídry, je čím dál míň. A fanoušci chtějí výhry, nejlépe o co nejvíc bodů a nejkrásnějším způsobem. Loni byli rozladění, že jsme nehráli tak pěkně, svižně. Proto jsme Američany vzali, přinesli atraktivitu. Nejlepší trenér je ten, který má nejlepší hráče. To je pravidlo Phila Jacksona, jenž vyhrál několik titulů v NBA. Když trénujete Michaela Jordana nebo Kobeho Bryanta, je pravděpodobné, že budete nejlepší trenér. Američané basket milují, je vidět, že všechno dělají naplno a s láskou ke hře, která se projevuje v každé sekundě na hřišti. Povzbuzují spoluhráče, mluví na ně, ptají se trenéra. To český hráč, když přijde, je trochu zaseklý, než se rozkouká. Oni jsou vnímaví. A hned je vidět na tom soukolí, jak to ostatní hráče motivuje.
Zatím šlapete, kde byste chtěli a mohli být na konci sezony?
Rádi bychom byli špičkovým klubem. Chceme si udržet nálepku týmu, který bude nepříjemný, který bude hrát dobrý basket. Kam nás konkurence pustí, tam půjdeme. Nemá cenu malovat si vzdušné zámky, je důležité budovat herní identitu a týmovou chemii.
Starší si chtěli ulevit a mladým to vadiloV poslední sezoně jsme slyšeli od fanoušků řadu výtek, že naše hra není atraktivní, že hrajeme pomalu, že to není, co bývalo. Taky jsme to tak cítili a poznali jsme to i na návštěvách, které proti minulým sezonám klesly. Opravdu náš projev nebyl atraktivní ani rychlý. I proto jsme se rozhodli, že radikálně obměníme tým. Pár let už v Děčíně dělám a prožívám třetí období, kdy jsme to museli od začátku přeházet. Byla to éra, když jsme získali bronz a potom jsme málem spadli. Pak přišel trenér Zdeněk Hummel, po něm zase Pavel Budínský a teď jsme museli kádr změnit znovu. Jde to po periodách. Družstvo se najednou dostane do okamžiků, že to nefunguje, chemie nejde, jsou tam starší hráči, kteří by si chtěli ulevit, mladší zase na to poukazují. Už to dozrálo tak daleko, že jsme do toho museli sáhnout. Teď máme velice perspektivní a poměrně mladý tým, k tomu dva Američany. Věříme, že se divákům naše hra líbí. Nemůžeme slíbit, že hned skončíme druzí třetí. Ale perspektiva je taková, abychom se během poměrně krátké doby mohli zase dostat na nějakou úroveň, kde už jsme byli. Rozpočet se nám daří naplnit, operujeme s 15 miliony korun, z toho přes pět milionů dělá mládež, na áčko jde kolem šesti milionů. Na platy hráčů. Naším mottem pro tuto sezonu je návrat ke kořenům, hlavním cílem je basketbal. Vrcholový i výkonnostní. Proto letos nebude náš ples. Dáme si od něj po pěti ročnících klid a třeba příští rok zase bude. Věci trošičku měníme. Miroslav Chrastný předseda |
