„Za horizontem U Křížku se mi kousl motor a vystoupil jsem do lesa. Tehdy se mnou jel táta, který mně chtěl ukázat stopu a pak mě taky po tom pádu sbíral. Já si toho moc nepamatuju, protože jsem měl otřes mozku,“ vzpomíná na první závodní setkání s přírodním hořickým okruhem motocyklový závodník z Verdeka u Dvora Králové.
Patrik Kolář
|
Psala se polovina 90. let minulého století a málokdo tehdy v začínajícím závodníkovi viděl borce, které po dvaceti letech bude počtem vítězství v závodě 300 Gustava Havla útočit na Bohumila Stašu, legendu českého motocyklového sportu a letitého rekordmana v hořických výhrách.
O víkendu si čtyřicetiletý borec z motoristické rodiny totiž na slavných Zatáčkách na své konto připsal už devátý triumf, v historické tabulce dohnal svého velkého konkurenta ve třídě 125GP, domácího Oldřicha Podlipného. Oběma už schází jen jediná výhra, aby se vyrovnali Stašovi.
Patrik Kolář k tomu má nakročeno rázněji už také proto, že svých devět prvenství, všechna v již zmíněné třídě, si vyjel za posledních deset let. Poprvé v Hořicích vládl v roce 2008 a od té doby chyběl na nejvyšším stupni jen dvakrát, v letech 2014 a 2015.
Nebýt těch dvou ročníků, už jste historickým tabulkám kraloval. Přitom ani v těch dvou ročnících vám moc nechybělo...
Je to tak. V roce 2014 jsem spadl z druhého místa na začátku předposledního kola, o rok později jsem asi trochu doplatil na problémy s motorkou. V tréninku se mi stále zadíral motor, takže jsem do závodu odstartoval poslední.
Přesto jste ale vyhrát mohl, proč se to tehdy nepovedlo?
Protože mě porazil Michal Savinkov. V závodě se mi dařilo, z konce jsem se dostal až na špici, v předposledním kole jsem byl dokonce první, ale Michal byl v cíli dřív.
Historickým tabulkám stále vévodí Staša, který závodil v přece jen jiné době. Tehdy chtěli být všichni jako on, co vy?
Já už ho jako závodníka moc nepamatuju, možná trochu jako dítě. Je to legenda, ale my jsme se minuli. Na první vítězství v Hořicích jste čekal přes deset let, letos jich právě tolik od něj uplynulo.
Vzpomenete si na něj?
Pamatuji si to velmi dobře. Roky předtím jsem vždycky bojoval s Oldou Podlipným, ale často mě suverénně porážel. Je domácí, hodně dobře to na této trati umí. Vždycky si na mě někde počkal a nandal mi to. Před deseti lety se jelo na vodě a tehdy jsem si říkal, že už ho porazit musím. Povedlo se – už je to deset let. Od té doby jste nevyhrál jen ve dvou ročnících.
Na kterou výhru vzpomínáte nejraději?
Krásný závod jsme s Oldou jeli tuším v roce 2012. Předjížděli jsme se skoro všude kde to šlo, svezli jsme se nádherně, nakonec to bylo o pár tisícin. Bylo to podobné jako letos. Vpředu jste jeli ve třech a jen kousek za vámi ještě Podlipný.
Opět rozhodoval až závěr, věřil jste si?
Letos to pro mě nebylo vůbec jednoduché. Nechci, aby to vyznělo nějak nadneseně, ale v Hořicích jsem si poslední roky byl celkem jistý. Věděl jsem, kde mám přidat a že mám na dobrý výsledek. Jenomže první kvalifikace se mi moc nedařila, i když jsem jezdil naplno. Před druhou začalo pršet a po delším rozhodování jsem do ní ani nenastoupil. I když jsem věděl, že mám slabiny, doufal jsem, že se do toho v závodě dostanu. Vyšlo to, i když třeba Michal Savinkov, který jel ve vedoucí skupině se mnou a s Rakušanem Ederem, odpadl až v posledním kole, kdy havaroval.
Máte před sebou možnost desátého vítězství ve slavném závodě, jak si to uvědomujete?
Hodně lidí mi to připomíná a já nevím, jak o tom mluvit, protože toho chci dosáhnout, ale hrozně nerad bych to zakřikl. Podívejte se na Oldu Podlipného, ten už to mohl mít před lety a já mu to začal kazit. Mně to snad kazit nikdo nebude. Až na úplný začátek kariéry jste stále věrný třídě 125GP, neuvažujete o přechodu do jiné? Jeden čas jsem nad tím dost uvažoval, pokukoval jsem třeba po šestistovkách. Jenomže v roce 2013 jsem měl v Dymokurech, posledním závodě sezoně, těžký pád v tréninku. Tehdy jsem spadl, motorka mě vzala přes záda a rozdrtila mi čtvrtý obratel. Odvezli mě do Motola, bylo to komplikované, ale dali mě dohromady. Tehdy jsem chtěl se závoděním úplně skončit, ale neskončil jsem, ale ani nešel do jiné třídy.
Tyhle myšlenky jsou pryč?
Časem k něčemu asi dojde. Naše kubatura na tom je tak, jak je, a bojím se, že skončí. Já ještě končit nechci, takže pokud stopětadvacítky skončí, stejně budu muset přestoupit.
