„Tohle je pro mě ohromně důležité,“ rozzáří se. „A taky pro veřejnost. A pro jezdce. Je přece podstatné podívat se zpětně na video a říkat si: Ha, takhle jsme tehdy skákali v Praze! A takhle zase v Paříži.“
Itala v sobě nezapře, ani nechce. Pan Vezzani má gesta i duši umělce, však k tomu má patřičné povolání – je designérem tratí parkurového seriálu Global Champions Tour, který momentálně vrcholí v Praze. Obdivuje všeuměla Leonarda da Vinciho a po jeho vzoru se svému počínání věnuje s maximální vášní. Jako by maloval obrazy nebo tesal sochy. Do O2 arény kupříkladu přinesl překážku s motivy mostu přes Vltavu, na trati se objevila obří dvacetikoruna nebo česká vlajka.
Ta, na které kůň slavného jezdce Pedera Fredricsona odmítl poslušnost, což domácí tým Prague Lions stálo postup.
„Lekl se, protože je Švéd,“ zažertuje Vezzani. No a kůň Anny Kellnerové zase škobrtnul na Karlově mostě: „Ale i přes tuhle chybu byla výborná. Moc se mi líbí, jak Anna jezdí. Za rok už budou Lions určitě ve finále, uvidíte. Na sto procent!“
OBRAZEM: Parkurová slavnost v pražské O2 areně    |
Svoji práci přizpůsobuje místům dění. Paříž, Dauhá, Miami... Parkurový svátek kočuje po planetě, ale když se Vezzaniho zeptáte, zda si musel studovat něco o českých reáliích, v jeho veselých očích se ukáže málem až dotčenost. „Omlouvám se, ale znáte Pavla Nedvěda? Ten je z Juventusu. A Juventus je můj klub,“ naznačuje rázně, že díky české fotbalové ikoně mu země ve střední Evropě musí být blízká.
A ještě bližší je mu parkur.
„Sám jsem býval jezdec. Před dvaceti kilogramy,“ říká rozšafně. „Jezdci jsou mí přátelé a ještě víc jsem tu pro koně, ale s těmi nelze mluvit, tak mluvím s jezdci. Jsme jedna velká rodina. Musím k nim mít velký respekt. Jelikož jsem jezdil, vím, že i deset centimetrů znamená velký rozdíl. Vím, co je a není v sedle možné. O tomhle se nežertuje. Je rozdíl, když kůň hůř zaskáče nebo jezdec špatně odhadne vzdálenost – a když udělám chybu já. Jasně, někdy se to stát může, chyb ovšem musí být opravdu málo.“
Trať nejprve navrhuje u počítače, ale co je technika proti realitě... Nápady z monitoru podle něj nakonec vydrží asi z 80 procent. „Protože když chodím po hale, situace není totožná. Vidíte, že za překážkou v rohu je obří obrazovka – a světlo z ní může koně rušit. Kontrolujete barvy, kontrasty. Měníte detaily.“
Také on zíral, jak bleskově pražskou arénu přestavěli, když tu ještě v neděli vrcholil florbalový šampionát. „Gratuluji,“ ukloní se málem. „Tahle akce se tu koná poprvé, ale přijde mi, jako by zde byla už sto let. Organizace? Dokonalá. Podmínky pro mě? Top. Asistenti, materiál, povrch, velikost haly, možnosti... Zatím se neobjevila žádná chybička. Jasně, moje práce je z principu náročná, stresující, dlouho do noci. Ale v takových podmínkách je vlastně docela jednoduchá.“
Složité naopak bývá najít ten správný balanc: aby byla trať atraktivní a složitá, ale jen v rámci možného. Kůň je přece na prvním místě. „Co je dobré pro ně, je dobré i pro jezdce, pro celý náš sport,“ říká muž, který nechal koně skákat přes Karlův most. Načež ryze italsky gestikuluje: „Musím poděkovat za to, jakou volnost jsem tu dostal při designu překážek. To je fantastické. Skvělé! Uliano is free.“
A umělcům přece volnost svědčí.
