Nemít pod sebou kolo a před sebou čtyři sta kilometrů ve čtyřicetistupňovém žáru, proložené šplháním do lyžařských středisek v Pyrenejích.
„Co se dá dělat, jdeme do rachoty,“ krčí rameny francouzský cyklista Sandy Casar.
Spolu s ostatními si užije pár chvilek v Tour-village, oáze klidu, oploceném prostranství stanovišť sponzorů.
Na plastové stoličce pod slunečníkem, pár minut do startu pekelného utrpení.
David Moutcoutié, jediný Francouz, co tu letos dokázal vyhrát etapu, se nechává ostříhat. „Vzadu mi trochu vemte, pane, ať jsem lehčí,“ usměje se.
Thor Hushovd, mohutný norský spurter, klábosí se sponzory. „Nezlobte se, dejte mi trochu vydechnout,“ odmítá žádost o rozhovor.
Stéphane Auge, jeden z „bezejmenných“ domestiků, užívá kradmé chvilky s manželkou a dětmi, kteří za ním tady na jihu cestují z místa na místo.
Šarmantní Ital Dario Cioni srká espreso a pokouší se flirtovat s hosteskou.
„Uvidíme se v Lézat,“ líbá ji na tvář.
A mladíček Andrej Kasečkin se pokouší od stánku telefonické firmy zoufale dovolat přes půl světa domů do Kazachstánu. „Mama? Mama?“
Organizátoři a hosté tu ochutnávají místní specialitky, novináři probírají novinky.
Pak začnou houkat sirény a všichni se rozprchnou jako hejno vrabců.
Jen se zapráší.
Vzhůru do práce.
