Pejsar si nedávno léčil zlomeninu zanártní kůstky. Necítil se ve formě. Přesto včera přišel do Kunratického lesa. A znovu Velkou kunratickou běžel. Už podevětatřicáté. „Proč? Přece kvůli partě. Když už tu jste, tak prostě musíte běžet.“
Běžet Velkou kunratickou v neděli znamenalo oběť. Trať byla pokrytá měkkým a mazlavým blátem a potoky byly rozvodněné. Závodníci končili špinaví a mokří. „Na Velké kunratické je pořád něco. Pořád lepší než mráz jako loni,“ říkal Jan Pirk, přednosta kliniky kardiovaskulární chirurgie IKEM, který také proběhl cílem.
Velká kunratická si od počátků v třicátých letech minulého století prošla bohatým životem. Před devatenácti lety při padesátém ročníku běželo víc než devět tisíc závodníků a osobně přihlížel Juan Antonio Samaranch, tehdejší předseda Mezinárodního olympijského výboru.
V neděli mohlo přes Hrádek, nejslavnější ze tří kopců na trati, běžet jen 1450 mužů a juniorů. „Kdysi ale někteří běhávali jen z hecu, měli třeba o hodinu horší čas než vítěz. To mohli chodit i pozpátku,“ řekl sedmasedmdesátiletý Jaroslav Čermák, veterán 41 startů, který však před šesti lety běžel naposledy.
„Kdo trať nezaběhne pod pětadvacet minut, nemá tady co dělat,“ říká Čermák. „Běchovice třeba kdysi běžel závodník v bačkorách a ve spodkách. To už devalvuje sport.“
„Běhání je jedna z nejzdravějších věcí. A nepotřebujete skoro žádné vybavení, ani spoluhráče či protihráče,“ řekl věhlasný kardiochirurg Pirk. „Ale nesmí to být jednou do roka.“
