Vyrůstal v Šumperku, srdci Jeseníků, které od příští soboty hostí mistrovství Evropy v orientačním běhu. Přesto to Vojtěch Král za velkou výhodu nepovažuje. Sedmadvacetiletý reprezentant by však domácí šampionát rád ozdobil umístěním v nejlepší šestce. A kdo ví, třeba i medailí. „Největší šanci cítím ve sprintu, protože tady mám za poslední roky největší úspěchy. A opravdu tam mohu konkurovat těm nejlepším na světě,“ věří odchovanec Severky Šumperk, který během sezony závodí i za švédskou Moru.
Na evropském šampionátu se představí kromě sprintu i na střední trati, štafetách a sprintových štafetách, které budou mít premiéru.
Čím byste nalákal diváky na evropský šampionát?
Bude to pro lidi určitě zajímavý zážitek, protože je to sport, který se jen tak nevidí. Naživo v aréně je to docela dramatické, protože mohou živě sledovat prostřednictvím GPS závodníky v lese i jejich chyby. Není to tedy jen čekání, až někdo vyběhne z lesa, ale sport v pěkném přírodním prostředí a to je velké plus.
To vás k orientačnímu běhu přitáhlo?
Mě k orienťáku přivedli rodiče, kteří oba běhali, takže mě už odmala brali na závody. V podstatě v momentě, kdy jsem se naučil chodit, začal jsem s nimi běhat po lese, nebo mě poslali samotného na tu nejjednodušší fáborkovou trať.
Běh natrénujete, ale jak se připravit na orientaci v terénu?
To je to nejdůležitější. Trénuje se na mapových trénincích, kde simulujeme všechny situace, které nás mohou potkat při závodě. Vezmeme si mapu, nakreslíme si nějakou trať a tu si proběhneme. Je dost podstatné běhat v terénu, a ne po cestách, tedy i skrz největší houštiny, do kopce nebo po kamenných polích, protože to jsou terény, které pak potkáváme při závodě.
Může se závodník na vaší úrovni při závodě na trati úplně ztratit?
Neměl by, ale samozřejmě se to stává. Mezi elitou jsou to chyby v řádu desítek sekund, které rozhodují. Ale není výjimka, že někdo udělá chybu na deset minut, když je terén hodně těžký. Vybavuju si, že před pěti lety ve Francii favoritka na zlato nenašla první kontrolu a závod vzdala.
Musí být složité zachovat v takové chvíli klid.
Na té nejvyšší úrovni už je to jen o hlavě. Fyzicky jsou na tom všichni stejně, v terénu už nejsou takové rozdíly. Hodně tedy záleží, jak člověk dokáže hlavu ukočírovat. V případě jakékoliv pochybnosti v terénu zpomalit, do mapy se podívat, načíst si postup a dostat se podle plánu ke kontrole, jak to měl vymyšlené. Než aby bezhlavě zaběhl někam, kde se nebude moct najít. Celou dobu musíte být na sto procent koncentrovaní, to je to, co dělá vrcholový orienťák tak náročný.
Co vám chybí ke světové špičce?
V posledních letech už jen štěstí, nebo spíš nevyzávoděnost. Neměl jsem tolik zkušeností, protože nejezdíme na všechny světové poháry, takže ty největší akce nemám tak zažité a vždycky udělám nějakou chybičku, která mě stojí umístění na velké bedně, tedy v top 6. To se časem závoděním může odstranit a věřím, že to může být už letos. Že budu moct přijít na start a bez nervozity odběhnout závod tak, jak umím.
A jak si stojí česká reprezentace ve srovnání se světem?
V Čechách je největší problém, že nemáme tak náročné terény, abychom mohli konkurovat Skandinávcům a alpským zemím, které mají spoustu terénů v horách. Ale to se dá minimalizovat ježděním po závodech.
Jaká esa přijedou do Česka?
Na mistrovství Evropy přijede celá špička, ať už jsou to Švýcaři Daniel Hubmann a Matthias Kyburz, nebo francouzský fenomén Thierry Gueorgiou, který je deset let možná nejlepší závodník. Dobří budou i Švédové Gustav Bergman nebo Jonas Leandersson. V ženách Švédky Annika Billstamová, Helena Janssonová a Švýcarka Judith Wyderová.
Šampionát hostí Jeseníky, je to pro vás jako místního závodníka výhoda?
Úplně bych to tak neřekl. Pro mě jako jediného v Čechách ne, ale pro všechny Čechy to bude výhoda, protože to je kontinentální terén, který máme zažitý a víme, jak se v něm rozhodovat.
Nedá se spoléhat na znalost některé z tratí?
V minulosti byla použitá jen mapa pro kvalifikaci krátké tratě, ale to nebude velká výhoda, protože ta mapa nebude složitá, jen vím, že to bude velký kopec a terén je kamenitý. Stejné je to i s mapou pro štafety a ta mi pomoct může, stejně jako všem, kteří už tam běželi. Ale naposledy jsem tam byl asi před osmi lety, takže spíš jen vím, co od toho čekat.
Myslíte i na medaili?
Velká bedna, tedy být do šestého místa, by byla skvělá. Z minulého mistrovství Evropy před dvěma lety v Portugalsku jsem si přivezl deváté místo ze sprintu, desáté z krátké trati a stříbro ze štafet. To bych rád vylepšil.
Kromě Severky Šumperk závodíte i za švédský IFK Moras OK. Co obnáší takové angažmá?
Závodění za skandinávské oddíly, jsou to švédské, norské a finské, to je pro kontinentální běžce cíl, ke kterému se chtějí v klubové kariéře dostat. Tyto kluby jsou bohaté, podporují orienťák na vrcholné úrovni, jsou schopné pořádat soustředění. Proč to dělají? Existují dva štafetové závody, které jsou vrcholem klubové úrovně. První je švédská Tiomila, jde o noční štafetu deseti lidí. Druhá je finská Jukola s podobným formátem noční štafety, ale jen sedmi lidí. To jsou závody, na které Švédi, Finové a Norové trénují a touží tam uspět. Je to vrchol klubové úrovně, proto tyto kluby finančně podporují trénink a závodníky z jiných zemí a smluvně je vázají, platí letenky, soustředění. Nás to tedy nic nestojí a můžeme jezdit trénovat do Skandinávie prakticky zadarmo, což je vynikající zkušenost. A pro rozvoj každého orientačního běžce je to takový základ, bez kterého se nedá prorazit na světové scéně. Já běhám za IFK Mora, který je známý tím, že pořádá známý Vasaloppet, tedy Vasův běh.
Jak dlouho spolupráce trvá a jak vypadá?
Běhám za ně od roku 2011. Jednak se musím účastnit těch dvou štafetových závodů, také švédského mistrovství a ligy, takže jsou rádi, když tam přijedu na více závodů, což mám i ve smlouvě. Mám možnost si tam vyjet kdykoliv, přes léto třeba na měsíc, a seženou mi brigádu. Je to dobré z hlediska tréninku i osobního rozvoje, člověk si procvičí jazyky, naučí se něco švédsky.
Asi je zbytečné ptát se, jestli se vám tam líbí...
Dokonce jsem loni rok bydlel ve Falunu, který je nedaleko Mory. Byla to zajímavá zkušenost, ale potom mi došlo, že v Čechách je to trošku lepší, ale to už je jiné povídání.
Povídejte.
Líbilo se mi moc, že tam je trénink na opravdu profesionální úrovni. Byl jsem na univerzitě ve skupině, kde trenér organizoval tréninky téměř každý den, někdy i dva. Klub si mě hodně hýčkal, měl jsem od nich velkou finanční podporu. Ne že bych dostával plat, ale měl jsem od nich všechno proplaceno, takže jsem měl náklady jen na ubytování a na jídlo. Dali mi práci, půjčili mi auto, to všechno bylo super. Ale pak se vše převrátilo v to, že mi unikal osobní život tím, že jsem byl zavřený jen v lese a pořád trénoval.
