„Zaběhnout do desítky je nádhera a, i když to bude hodně těžké, chci na osmé místo navázat,“ plánuje rodačka z Přerova.
Do Lotyšska jste před měsícem jeli na přípravný kemp, jaké terény vás čekají?
Máme samozřejmě zakázáno běhat přímo v terénech, kde bude mistrovství světa, ale můžeme běhat vedle, kde to je morfologicky podobné. Od terénů v Estonsku se to moc neliší, jsou to poměrně dost zarostlá a prudká údolí, ve kterých je hodně popadaných stromů. Člověk musí jít do závodu s velkým nasazením, protože jinak by snadno sklouzl k pomalému běhu a přelézání popadaných věcí. Nám Čechům by to mohlo sedět.
Stejně jako vám loni v Estonsku?
To mi sedlo hodně dobře, takže mám letos na co navazovat. Tehdy se mi povedlo dobře natrénovat, viděla jsem fyzický posun a díky tomu jsem stačila světové špičce. Také byl závod mapově náročný a krátká trať byla v hodně specifickém terénu se spoustou menších kopců a děr, takže navigačně náročná. A tím, že jsem to zvládla bez chyby, jsem se posunula dopředu. Letos nás nic podobného nečeká, spíše čekám právě ta zařízlá údolí, ale uvidíme, co šampionát přinese.
S jakým umístěním budete spokojená?
Budu se snažit zopakovat umístění do desítky. Mám k tomu tři příležitosti, kromě krátké tratě poběžím i klasickou a sprint, takže všechny tři individuální disciplíny na mistrovství světa. V každé z nich mám na to, být do patnáctého místa, a doufám, že aspoň jednou se dostanu do desítky. Největší ambice ale jsou ve štafetě, kde máme na velkou bednu, tedy umístění do šestky. Už o to usilujeme pár let, takže věřím, že tentokrát nám to vyjde.
Vendula HorčičkováProfil Narodila se v roce 1993 v Přerově a s orientačním během začala po vzoru své matky v šesti letech v klubu SK UP Olomouc. V roce 2013 byla členkou zlaté štafety na juniorském mistrovství světa. Od roku 2015 běhá za TJ Slovan Luhačovice a také startuje za švédský klub Södertälje-Nykvarn Orientering na prestižních štafetách Jukola ve Finsku a Tiomila ve Švédsku. Loni se stala mistryní republiky na krátké a klasické trati a 8. místem na mistrovství světa v Estonsku dosáhla zatím největšího individuálního úspěchu v kariéře. To jí vyneslo druhé místo v anketě Orientační běžec roku. Na Masarykově univerzitě v Brně studuje psychologii. |
Co chybí české reprezentaci k naprosté světové špičce?
Je to kombinace více faktorů. Jednou z nich je profesionalizace orientačního běhu ve světě, kdežto u nás k tomu máme podmínky jen částečně. A k tomu věci jako je regenerace a fyzioterapeut. Ztrácíme tedy trochu fyzicky a konkrétně v holkách máme nyní poměrně mladý tým, takže nám trochu chybí i zkušenosti, které jsou vidět u kluků. Vojta Král má na to, aby zaběhl i medaili. Ale každý rok zkušenosti nabíráme, takže doufám, že se to projeví i na letošních výsledcích.
Jak jste se dostala k orientačnímu běhu?
Přivedla mě k němu mamka, která ho začala dělat na vysoké škole. Když jsem byla malá, jezdila jsem s ní na závody a hrála jsem si tam s ostatními dětmi. Kolem šesti let jsem s ní začala chodit do lesa v kategorii rodiče s dětmi. Učila jsem se trošku porozumět mapě a první závod sama jsem běžela v osmi letech. Od té doby mě to stále baví.
Čím je pro vás tak výjimečný?
Myslím, že ideálně spojuje sport a pobyt v přírodě, protože člověk je každý víkend někde v lese a pokaždé v jiném. A také sdružuje partu lidí, vždycky jsem tu měla dobré kamarády. A také se mi na tomto sportu líbí, že není jen o fyzickém výkonu, ale člověk musí zapojit i hlavu. Musí dokázat zorientovat se na mapě a vymyslet postup, kudy poběží, a u toho i přemýšlet. Dělala jsem i jiné sporty, ale nakonec jsem zůstala u orienťáku.
V posledních letech běháte i za švédský klub Södertälje-Nykvarn Orientering. Jak jste se k tomu dostala a co to obnáší?
Skandinávie je Mekkou orienťáku, ostatně tam také vznikl. Každý rok probíhají ve Švédsku a ve Finsku velké štafetové závody, které jsou velmi prestižní a kluby na nich usilují o dobrý výsledek. Letos na Jukole startovalo přes 1 400 ženských čtyřčlenných týmů a celkově tam bylo kolem 20 tisíc běžců, protože pánské štafety jsou sedmičlenné. Švédské, norské i finské kluby se snaží přitáhnout ty nejlepší běžce i ze zahraničí, aby měly co největší šanci zvítězit. Po úspěších na juniorském mistrovství světa 2013, kde jsme vyhrály štafetu, jsem dostala nabídku. Díky tomu mám možnost s ostatními běžci klubu jezdit na soustředění do Švédska a v zimě do tepla, do Španělska či Portugalska. A hlavně za ně běhám závody Tiomila ve Švédsku v dubnu a Jukola ve Finsku v červnu, plus další štafetové závody na severu.
Jak si představit závod 1 400 ženských štafet?
Je to nádherný zážitek. Je to štafetový závod, takže v jeden moment nejsou na trati všichni, ale třeba 400 až 500 lidí, ale i tak je to obrovské. Ne všichni však mají stejnou trať, takže se nedá jen za někým bezhlavě běžet, musí se přemýšlet. Je to specifický podnik, který má svou atmosféru a i přes tu velikost jsou tam velmi přátelské vztahy, jak je to u orienťáku typické. A také vás to může hodně naučit, když musí člověk běžet s tolika lidmi, pořád se soustředit na svůj závod a také je pod tlakem švédského klubu. Je to dobrá zkušenost.
