Jako malý začínal Ondřej Dygrýn společně se svým bratrem Janem hrát pětkový basketbal. „Já jsem u basketu zůstal, ale brácha se v devatenácti rozhodl pro studia a je z něj vědec,“ povídá čtyřiatřicetiletý Ondřej Dygrýn.
Ovšem basketbal na dva koše už ani on moc nehraje. Teď se věnuje tomu 3x3 - na jeden koš.
Na začátku srpna jej při zápasech „pozoroval“ i první československý prezident T. G. Masaryk. To když se vedle jeho sochy u Pražského hradu hrál další turnaj World Tour v basketbalu 3x3. „Zahrát si u Hradu? To se jen tak někomu nepoštěstí,“ povídá Ondřej Dygrýn.
Loňský vítěz české ankety Basketbalista roku v kategorii 3x3 nyní poutavě vykládá pro MF DNES o tomto míčovém sportu.
V čem je z pohledu hráče největší rozdíl mezi trojkovým a pětkovým basketbalem?
Trojkový basketbal je z mého pohledu rychlejší, protože máte pouze dvanáct sekund na útok a hráč se musí rychle rozhodovat. Kdežto v pětkovém basketbalu máte prostor přejít půlku, zahrát signál, vymyslet tři čtyři varianty. V trojkovém je většinou čas na jednu, maximálně dvě varianty a potom už se musí střílet. Střílí se z těžké pozice. Hráčům to dává jedno plus, že jsou zodpovědní sami za sebe. V pětkovém basketbalu se dokážete schovat, ale tady je každý důležitý, každý musí střílet a nepředáte zodpovědnost na ostatní hráče. Všichni tři musí být aktivní na koš. Je to taky trochu tvrdší, hodně soubojů pod košem.
Vyžaduje to jiný trénink oproti pětkovému basketbalu?
Co se týče fyzičky, tak bych řekl, že to je stejné. Ale pokud jde o taktiku, tak je to trochu jiné. Divák v tom možná takový rozdíl nepozná, ale když to hrajete, tak ano.
Trojkový basketbal je vlastně to samé co streetball, že?
Streetball se to jmenuje proto, že se to hraje na ulici. Teď posledních asi pět let to nese brand 3x3, který vyšel právě ze streetballu, takže ano.
Hrával jste i vy kdysi na ulici?
Jistě. Už když jsem byl malý kluk, tak tady existovala tour od značky Adidas. Ti se tomu věnovali jako streetballu, brali to jako komerční záležitost. Tuším v roce 2003 to skončilo, pak bylo deset let hlušší místo, kdy to basketbalové asociace pojímaly spíše jen jako přátelské setkání basketbalistů po sezoně, nebyly v tom systémové turnaje. V roce 2012 do toho vstoupila FIBA (Mezinárodní basketbalová asociace) a udělala odnož – jako třeba z volejbalu byl plážový volejbal, tak vznikl 3x3 basketbal.
Za svoji kariéru jste jistě hrál na mnohých místech. Jaká byla ta nejzajímavější?
Zajímavé je to tím, že se to hraje většinou na náměstích v hlavních městech těch daných států. Nejzajímavější místo, kde jsem hrál turnaj, bylo asi v Mongolsku – na náměstí v Ulánbátaru, kde bylo obrovské množství lidí. Potom jsme hráli v Kanadě ve městě Saskatoon na křižovatce, kde zabrali čtyři bloky, postavili velké tribuny z železné konstrukce. A zajímavé určitě bylo teď nedávno Hradčanské náměstí v Praze. Hrát přímo před Hradem se asi jen tak každému nepoštěstí. Jinak se většinou hraje v centru města, aby to pohltilo co nejvíc lidí, kteří třeba ani neznají basketbal.
V Praze je nejlepší atmosféra ze všech turnajů, chválí Dygrýn |
Nesetkal jste se v Praze i s kritikou od některých lidí, že se hrálo u historické památky, jednoho z nejdůležitějších míst?
On nebyl moc čas to sledovat, ale nic jsem nezaznamenal. Myslím, že kolemjdoucí turisté, kteří šli na Hrad, se určitě zastavili a podívali se, jakým stylem se dá hrát basketbal 3x3.
Všiml jsem si, že používáte chránič na zuby.
A už několikrát mě ochránil od návštěvy zubního lékaře. Už v pětkovém basketbalu jsem dostal úder do obličeje, zarazili mi přední zuby – jedničky. Měl jsem je zaražené dovnitř, takže jsem si je automaticky vrátil zpět, tím jsem si je zachránil. Od té doby nenastoupím ani na trénink bez chrániče.
Objevuje se chránič na zuby i u dalších basketbalistů?
Co mám zkušenost, tak s ním hrají ti, kteří už dostali úder do obličeje a měli vyražené zuby. Spousta basketbalistů ale chránič na zuby nosí i jako prevenci. Chránič funguje tak, že rozloží úder do všech zubů. Kdežto když dostanete loket na jedno místo bez chrániče, tak to odnese jeden zub.
Je to podobný chránič, jako mají například hokejisté?
Ano, je to podobné. Záleží i na vrstvě, já mám třeba třívrstvý, někteří nosí pouze jednovrstvé. Je to také o technologii.
Která země je vlastně průkopníkem streetballu?
Já tuto informaci nemám, ale vzniklo to z pouličních hrátek. Na pětkový basketbal potřebujete deset lidí, což je většinou problém. Tento sport se dá ale hrát dva na dva, jeden na jednoho, tři na tři. Dá se improvizovat podle toho, kolik přijde lidí na hřiště. Navíc je to hra na jeden koš, tak to není ani tak fyzicky náročné, jako když lítáte po celém hřišti. Je to i o prostoru, hodně se staví hřiště, kde je pouze jeden koš. Málokdy vidíte ve městě celé hřiště se dvěma koši.
Která země dominuje trojkovému basketbalu?
Když se podíváme na světový žebříček, tak tam je jeden top favorit, který má téměř třicet milionů bodů, a to je Srbsko. Prvních deset nejlepších hráčů na světě v žebříčku je ze Srbska. Na každém turnaji mají zastoupení tří čtyř týmů, mají takových deset kvalitních týmů, které objíždí celý svět.
Čím to je, že tak dominují?
Je to dané historií basketbalu. Jugoslávie se rozdělila a Srbsko mělo nejhlavnější roli. Basketbal tam je fenomén. Dalo by se říct, že to je pro ně národní sport. Na Balkáně nemají hokej, pro ně je to vedle fotbalu hlavní sport. U nás samozřejmě základna není tak široká.
Basketbal 3x3 se objeví poprvé mezi olympijskými sporty v Tokiu 2020. Nakolik se o tento sport zvýšil zájem?
Tím, že bude na olympiádě, se z něj stala komerční záležitost. Přitáhl hromadu nových sponzorů, progres je vidět. Turnaje jsou rok od roku kvalitnější – ať už jde o podporu organizátorů, nebo o kvality týmů. Z některých se stávají profesionální týmy, které se věnují jen basketbalu tři na tři.
Vy a vaši spoluhráči z Bernardu Humpolec jste profesionálové?
Ne, my chodíme ještě normálně do práce, jsme amatéři. Je to ovlivněné prize money. Když se vám na turnajích nedaří být do první čtyřky, tak de facto nemáte nic. Když se podaří dostat do první čtyřky, což se nám několikrát letos podařilo, tak si s sebou odvážíte peníze. Ty dál investujeme, abychom měli kde trénovat, aby bylo na pomůcky, maséry. Něco nám z toho zůstane, ale nedá se říct, že jsme profesionálové.
Ondřej DygrýnProfil
|
Hrajete sice pod názvem města Humpolec, ale v týmu jste hráči z různých koutů republiky. Kde trénujete společně?
S tréninkem to bylo složitější. Jeden hráč byl z Aše, další z Brna, já jsem z Humpolce, čtvrtý hráč byl ze Šumperska. Ve finále jsme se tedy scházeli jen na turnajích, a to nebylo to pravé ořechové. Takže jsme zvolili taktiku, že se budeme snažit centralizovat na jedno město, tím se stalo Brno. Zůstali jsme ale pod názvem Humpolec. V Brně je spousta hráčů, mohou nám na trénincích dělat sparingpartnery. Jsme schopní se tam sejít v šesti nebo osmi a trénujeme.
V hale, nebo venku?
Většinou venku, máme tam tartanové hřiště. Když prší, tak nám vychází vstříc jedna brněnská společnost, která má na starost sportovní centra a pouští nás do haly Moravské Slavie. Podpora tam tedy je.
Na olympijském turnaji bude osm mužských a osm ženských týmů, kvalifikace je teprve před námi. Jak vidíte své šance?
Tam jde o to, že se tomu budeme muset věnovat na jiné úrovni než do teď. Více trénovat, protože v některých zápasech nám docházejí síly. Určitě to bude o přípravě, ale také o svazu – zda nás povolají, jestli si udržíme světovou formu a budeme konkurenceschopní. Uvidíme, co ukáže následující rok.
Olympiáda je jistě velká motivace, vám je ale 34 let. Jak se cítíte zdravotně? Myslíte, že byste za dva roky ještě byl schopen hrát?
Olympijské hry jsou pro každého dostatečná motivace. Budeme se tomu snažit podřídit vše, co půjde. Když jenom trochu zdraví dovolí, tak do toho půjdeme naplno. Zdravotní problémy máme všichni, je to tvrdý sport. Z každého turnaje si odnášíme šrámy, nakopnutí, natažené šlachy... Budeme doufat, že se nám tohle bude spíš vyhýbat.
Zeptám se ještě na vaši kariéru v pětkovém basketbalu. Prošel jste mnoha kluby v Česku, hrál jste i v zahraničí. Nyní už pětkový basketbal vůbec nehrajete?
Teď jsem dohrál poslední sezonu v pětkovém basketbalu. Na sklonku kariéry bych se chtěl věnovat trojkovému. Uvidíme, co na to zdraví.
Jaký nejzajímavější moment z kariéry byste vypíchl?
Asi že jsem si mohl zahrát za národní tým. Hráli jsme proti hráčům z Euroligy, z NBA, ale bylo to věkově už pozdě. Až v šestadvaceti jsem vlastně poznal vrcholový basketbal. Zjistil jsem, že tam není až tak extrémní rozdíl. Vždycky jsem je měl za nadlidi. Ale jsou to stejní lidi jako my. Samozřejmě je to o momentální vybavenosti hráče, přípravě. To mě asi posunulo nejvíc, co se týče pochopení basketbalu.
Zahrál jste si i proti někomu, koho jste obdivoval?
Zmínil bych dva hráče. Jednak proti bývalému litevskému basketbalistovi Jasikevičiusovi, který patřil mezi nejlepší rozehrávače. Měl problémy s kolenem, při jednom zápase tahal nohu za sebou, když to tak řeknu. Ale ten přehled a zkušenosti... Opravdu jsem čuměl, když to tak řeknu. A pak největší zkušenost, která mi dala hodně, je ta, že jsem zažil Petra Czudka v Opavě. Hodně mě naučil za ty dva roky, co jsem s ním hrál.
Zmiňoval jste, že ještě pracujete. Na internetu jsem našel, že prodáváte oblečení, boty a batohy. To je váš hlavní zdroj příjmu?
Ano, mám internetový obchod.
Jak se vám daří v této oblasti?
Čerpám z toho, že už tento byznys provozuji spoustu let. Prošel jsem několika týmy a mám na sebe navázané spoluhráče, takže dělám individuální podporu různým hráčům. Sháním jim věci, které nejdou sehnat, aby neměli starosti chodit to shánět do obchodů. Dělám jim službu navíc, to mě tedy živí.
Když jste začínal s basketbalem, hrál jste i s bratrem Janem. Ještě se někdy potkáte na hřišti?
Jsme stejně staří. Kariéru jsme spolu startovali podobně, on se ale v devatenácti rozhodl studovat a stal se z něj vědec, zato ze mě sportovec. Občas si spolu zahrajeme, ale už to není tak jako dřív, že jsme spolu pořád blbli na hřišti. Když se nám to povede jednou dvakrát za rok, tak jsem rád.
A má šanci vás vůbec porazit?
Já ho občas nechám, aby ho to bavilo. (směje se)