V době, kdy získal zlato ve stíhačce na 4 kilometry, najezdil ročně 30 tisíc kilometrů. To mu bylo mu 24 let.
"Loni jsem jich měl tak šest tisíc," prozradila sedmdesátiletá legenda. "Dvakrát týdně jezdím se skupinkou padesát šedesát kilometrů, aby byla žízeň. Na pivo, samozřejmě, to se hodí nejvíc."
V úterý se Daler po letech posadil i na dráhu, která mu přinesla tolik sportovních úspěchů i slávu. V nafukovací hale v pražském Motole se exhibičně proháněl s dalšími českými (ex)profesionály: Aloisem Kaňkovským, Pavlem Buráněm, i silničáři Luborem Tesařem a Tomášem Konečným.
A zase kroužil na čele pelotonu, vyšvihaná lýtka, obtažený dres. A úsměv na tváři. Moc mu to slušelo. "To se může zdát," říkal, když slezl zadýchaný z dráhového speciálu. "Já jsem vždycky vypadal, že se moc netrápím."
Na cyklistickém ovále nekroužil už roky. "Možná třicet let," hloubal v paměti. Když získal olympijskou medaili, pak přidal i ty ze světových šampionátů a světové rekordy, odešel za štěstím v silničním pelotonu. Až v závěru kariéry se k dráze vrátil v profesionálních šestidenních.
"A od té doby jsem na dráhovce prakticky neseděl," vyprávěl. "Že bych jel tolik okruhů jako teď, to nepamatuju. A nebo mám vymydlenou paměť," řehtal se.
Jeho tokijská zlatá je uložená kdesi hluboko ve skříni. "Vytáhnu ji jenom, když ji chce někdo vidět," krčil Daler rameny. Zato zlatý bicykl má svoje čestné místo.
Dřív ležela vítězná favoritka zabalená v igelitu na almaře, prášilo se na ni. "Teď je v technickém muzeu v Praze. Nechal jsem ji tam, aby se nezapomnělo, že to kolo vyhrálo olympiádu."
Dalerova stíhačka byla z olympijského programu vyřazena, v Londýně už se v ní medaile rozdělovat nebudou. "Takový spravedlivý závod to je," posteskl si bývalý cyklista. "Ale už není... Je to smutné."
Jenže vyautovaných disciplín je ještě víc - bodovací závod, madison... "Velká chyba!" soudil Daler. "Proč plavec může získat patnáct zlatých a cyklista nanejvýš dvě? I proto teď mezi našimi závodníky dalšího olympijského vítěze nevidím."
