Ve hře je moc, vítěz dvojzápasu si zahraje skupinovou fázi nejprestižnější evropské soutěže. „Nikdy nepůjdu do zápasu, že budu chtít prohrát a nepostoupit. Ba naopak, pokud se nám to podaří, bude to pro hráčky i pro klub obrovská reklama,“ říká 41letý dlouholetý reprezentant, který v létě usedl místo Jiřího Teplého na lavičku vysokoškolaček.
Co pro vás znamená Liga mistryň?
Pro každého je to svátek, podobně jako je mistrovství Evropy nebo světa s reprezentací. Nejvyšší úroveň, které hráčka může dosáhnout, a to platí i pro klub. Je to výborná propagace klubu, hráček a trenérů. V neposlední řadě jsou to výborné zkušenosti.
Motivace přijde sama.
Dá se říct, že nemusíme hrát pod tlakem, ale ten na každého v Champions League přijde sám, to vím z vlastní zkušenosti. Myslím, že se přijde podívat hodně lidí. Musíme hrát odvážně, soupeř bude pravděpodobně kvalitnější než my, ale balon je kulatý a dá se vyhrát s kdekým.
Jaké si dáváte šance?
Chci samozřejmě postoupit. Nejdu tam, že to nějak odehrajeme a uvidíme. Do každého zápasu půjdu s touhou vyhrát, ať to bude proti reprezentačnímu týmu, nebo třetí lize.
Vaše trenérská kariéra u žen začala nečekaně hned u aktuálních mistryň. Tak jste si to přál?
Trenér je pro mě výzva, a proto jsem neváhal a nabídku vzal. A že zrovna do týmu, který obhajuje titul? Cíle jsem si sám kladl ty nejvyšší a dávat si je budu i v trenérské kariéře. Než obhajobu titulu, dávám si sám trochu jiné – musíme jít zápas od zápasu a nedívat se na duben, ale jít na sto procent od začátku. Obhajoba je těžká, asi to nejtěžší. Musíme jít s pokorou do každého zápasu, tým musí šlapat na sto procent i proti tomu poslednímu.
Jak jste se s ním sžil?
Hodně mi otevřel oči přípravný turnaj v Belgii, kde jsme byli týden v jednom baráku, čtyřiadvacet hodin denně spolu a bylo to trochu psychicky náročnější. To člověk z tréninků úplně nepozná a tam jsem pochopil, jaký je rozdíl mezi mužským a ženským volejbalem. U žen se musí na psychiku hrát a komunikovat o hodně víc než s chlapy.
V čem se ještě liší?
Ve volejbale není velký rozdíl, ženský jde hodně do mužského stylu. Mančaft je výborně smečařsky nastavený. Jsou tam taktické změny, ale málo, v psychice však ano. Musí se komunikovat jinak s hráčkami než s hráči.
Při zápase hráčky hodně hecujete. Chybí vám u nich emoce?
Přesně. Když jsem hrál, byl jsem hodně emotivní hráč a chtěl jsem hodně hecovat ostatní. V tomto družstvu mi nějaký lídr v povzbuzování chybí, tak se snažím, ať to zvládají všichni nějak, vím, že to je těžké, že hráčka, která to nemá v sobě, tak se to nenaučí. Ale každá může přidat polínko do ohně a postupem času, kdyby se přidal celý tým, by to mohlo fungovat.
Jakou roli má v trenérském štábu váš předchůdce Jiří Teplý?
Každý zápas i většinu tréninků s ním rozebírám, voláme si docela často. Mluvíme o změnách a kde nás tlačí bota, on mi radí, na co se mám víc na trénincích zaměřovat. Je pro mě pořád hlavní trenér, stále s ním všechno konzultuju.
Máte za sebou dlouhou hráčskou kariéru na nejvyšší úrovni. Vždycky jste věděl, že pak chcete trénovat?
Když jsem skončil s profesionálním hraním, říkal jsem si, že už v životě nepůjdu do volejbalu. Ale pak jsem založil oddíl, takže se v tom prostředí pořád pohybuju. A potom mě napadlo, že bych mohl začít trénovat v Olomouci, odkud pocházím. Je to výzva, ale co bude dál, nevím.
Jaký oddíl jste založil?
Tři čtyři roky už v Olomouci funguje volejbalová akademie mládeže. Začal jsem s kluky, kteří tu dlouhodobě chyběli. Postupem času se do toho přidaly i holky a už máme kategorie juniorů, kadetů, starších a mladších žáků a přípravek, u holek starší a mladší žačky. Je to samostatný klub, s VK UP nemá vůbec nic společného. Nějaká spolupráce do budoucna asi bude, chtěl bych nějaké hráčky vychovat a pak předat do extraligy.
Proč na Hané ženský volejbal vzkvétá a mužský tolik strádá?
Nemám na to názor, ale je to velká škoda. Jde to vidět i na tom, že krajský přebor dříve hrálo dvanáct mančaftů a teď jich je šest. A žádný mladý kluk v tom nevyroste, nebyl tady deset let. Umřel pan Rychlý, pan Matěj a předávali to panu Juříkovi. Nevím, jaké tam byly vztahy a proč se to nedělalo dál. Měl jsem z toho ze začátku obavy, ale už mám strašně moc členů, takže klub bude fungovat dlouho. Děti, a speciálně kluci, mají o volejbal zájem.
K tomu všemu pracujete jako učitel. Jak to stíháte?
Ano, třetím rokem dojíždím do Šternberka na základní školu doktora Hrubého. Nabídka Olomouce přišla dva týdny před začátkem školního roku. Paní ředitelka říkala, že bohužel už nesežene náhradu, takže jsme se domluvili, že dopolední tréninky, které jsou tři v týdnu, povede asistent Lukáš Miček a já všechny tréninky odpoledne.
Dá se srovnat povolání učitele a trenéra?
Je to úplně něco jiného. U obou je zodpovědnost, ale trochu jiná. Ve volejbale musí být na každý trénink a na každý zápas velké přípravy, ve škole už je to nějaký rituál. První rok jsem byl víc ve stresu, teď už je to víc zaběhnuté a vím, jak se ve škole pohybovat.
Hrát takové zápasy je čest, říká posila z USAVšechno se to seběhlo velice rychle, když za vedením volejbalové Olomouce přišla nahrávačka Šárka Kubínová s tím, že čeká miminko. Skvělá zpráva, řekl by si každý. Ne však pro hanácký klub. V rozběhnutém ročníku přišel o jednu z osobností, která se podílela na tažení za loňským zlatým hattrickem. Olomouc ovšem dokázala klíčový post rychle obsadit, když získala americkou nahrávačku Ericu Handleyovou. Už má zkušenosti z Evropy, působila v Polsku, Francii a Finsku. „Všechny tři země, ve kterých jsem hrála, byly od sebe velmi odlišné. Z každé z nich jsem si vzala kousek a užívala jsem si to tam. Teď, když jsem se vrátila do téhle části Evropy, nacházím hodně věcí, které si vybavuji a mám je ráda. Každý den objevuji nové věci,“ říká čtyřiadvacetiletá Američanka o předchozích zkušenostech s Evropou. Letos přidá další, když se z Lakeville v Minnesotě přesunula na Hanou. „Vím, že to byl velmi rychlý přesun pro všechny, ale jsem moc vděčná za ochotu a schopnosti každého, kdo mi pomohl být rychle s týmem. Ten mě skvěle přijal,“ těší ji. O víkendu už ji trenér Petr Zapletal zapojoval do hry při vítězném obratu proti Šelmám z Brna. Všechno chce však čas. Usměvavá Američanka do Olomouce přicestovala před týdnem a už dnes ji čeká zápas sezony. O Ligu mistryň s ukrajinským Chimikem Južnyj. „O Olomouci jsem slyšela jenom skvělé věci. Zatím jsem neměla moc času prozkoumat město, ale těším se na něj. Teď se ale chystáme na Ligu mistryň.“ Hanačky se po roce opět připravují na boj o základní skupinu nejprestižnější evropské klubové soutěže. „Strašně se na ten zápas těším. Je to čest pro každého hráče, hrát tuhle soutěž a získat takovou zkušenost. Předchází tomu hodně tvrdé práce se tam dostat. Jsem vděčná, že si můžu s tímto úžasným týmem zahrát takový velký zápas,“ povídá Erica Handleyová odhodlaná pomoct k senzačnímu postupu. |
