To je teď i náš případ. Zakotvili jsme v oblasti města Soto, kousek od místa, kde došlo k Alešovým problémům. Udělali jsme si v místním kempu bivak, odkud se snažíme doladit detaily kolem našeho odjezdu.
Do Buenos Aires je to okolo 1000 kilometrů, ale v celé oblasti Aires prý zase hustě pršelo a je plná komárů. Nechceme se nechat žrát jako v prvním bivaku, proto přebýváme zde a moc se o nás neví. Závodní tatra je pro přesun opravená, na závodění to ale není.
očima Karla LopraiseŠestinásobný vítěz slavného závodu doprovázel jako řidič asistenčního vozu závodní kamion synovce Aleše.
|
Pro lidi v městečku jsme se stali velkou atrakcí a hosty zároveň, jsou nesmírně přátelští a pohostinní. Nosí nám jídlo a než odjedeme, jedna místní rodina nám vyvařuje večeře, o kterých se nám v bivaku ani nezdálo, i když bychom nejraději teď byli právě tam.
S bolavou páteří ve sběrném kamionu
Něco jsem na Dakaru zažil. Mockrát jsme dojeli na stupních vítězů, ale pár případů, kdy jsme museli odstoupit, už se také našlo. Vůbec nejhorší bylo odstoupení po těžké havárii v roce 2003 v Libyi. Měl jsem zraněné obratle a nezbylo nám, než místo abychom se co nejrychleji dostali do nemocnice doma, museli jsme se drncat dva dny (byla to maratónská dvojetapa) v přeplněném sběrném kamionu balai.
Ten povinně svírá všechny účastníky, kteří odstupují, má na to na korbě zvláštní kabinu, k tomu bere motocykly odpadlíků, auta nezapojuje. Tehdy naráz odpadla spousta lidí, seděli jsme si na zádech a všechno bylo nekonečné, stovky pomalých kilometrů volnou pouští a k tomu ty bolesti, nehledě na myšlenky, co bude s autem i strach našich bližních o náš další osud.
Třeba v roce 1997 odpadly všechny tři Tatry, ta naše jako poslední z nich. Z trasy závodu jsme se probíjeli do Dakaru, každá posádka zvlášť a každá jinak, třeba kluci ze šestikolky dostávali auto na vlakový transport a už cestou do Dakaru trpěli malárií.
Karel Loprais vyhrál dakarskou rallye šestkrát, ale také dobře ví, jak chutná neúspěch.
Těch dobrých konců bylo víc
V roce 2005 nám u Ataru praskly poloosy a strávili jsme v dunách tři dny a dvě noci. Místo bylo tak nedostupné, že se k nám mohla posádka doprovodné Babči jen přiblížit. Tehdy nám pomohl náš dnešní mechanik Radim Pustějovský, pracoval v Ataru v půjčovně pouštních čtyřkolek, na nich k nám kluci mezi dunami dovezli nejen vodu a jídlo, ale i náhradní hřídele, a teprve poté Tatra z dun vyjela, měla už k dispozici přední pohon. Závod už byl ale někde jinde.
Jsem rád, že těch dobrých konců Dakaru jsem zažil víc. I když jsou kolem nás úžasní lidé a polovině z nás tu jdou mobilní telefony, těšíme se domů. Snad se ostatním našim i slovenským klukům daří, ale jak k nám občas zprávy dojdou, těch dobrých je méně. Škoda.
