Chápete správně, že je teď 26letý útočník ve Švýcarsku jen jako divák, při posledním tréninku před šampionátem si zlomil ruku. "Ještě druhý den jsem doufal, že to splaskne. Jenže pak jsem šel k doktorovi a on říká: To je na osm týdnů do sádry."
A byl konec. Konec velkého snu. Ne, pro Skalíka to nejspíš nebylo poslední mistrovství, jenže tohle mělo být jiné. Už sedm let ve Švýcarsku žije, teď dokonce hraje za Curych, kde se šampionát koná. I proto tak "trpí"."Kdyby to bylo ve Švédsku a já na to koukal v televizi, tolik by mě to nemrzelo."
Navíc měl úžasnou fazonu: ve švýcarské lize nasázel za podzim 20 gólů a je druhým nejlepším kanonýrem. Vytáhnout se chtěl i na šampionátu. "Člověk florbalem žije, trénuje každý den, takže mě nebaví tady jen sedět a koukat. Chtěl bych být na place."
Ve čtvrtek se zašel dokonce podívat na první trénink reprezentace po příjezdu, vydržel na něm jen půl hodiny. Pak se slzami na krajíčku odešel. "Nemohl jsem se dívat, jak to klukům střílí."
Přesto si přál, aby zůstal s týmem a bydlel na hotelu. Nešlo to. "Dva roky jsem se s týmem připravoval, ale bohužel unie na to nemá peníze nebo to nejde. Na mé posteli už spí Dan Šebek, kterého nominovali místo mě."
A tak zůstal doma, do haly to má půl hodiny, na zápasy chodí v reprezentačním dresu. A jediný, kdo měl z jeho zranění "radost", je šéf reklamní agentury, kde Skalík pracuje. "Je rád, že místo volna dělám." I tak si koncem týdne vezme dva dny volna a vyrazí "lyžovat": sedět v bufetu a sledovat, jak se po svahu prohání maminka a sestra. I to bude svým způsobem utrpení.
