Veřejnost se s novinářem Václavem Pacinou, který náhle zemřel 20. prosince ve věku 78 let, rozloučila dnes.
Ve sportovní rubrice deníku, když ještě v názvu neměl slovo DNES a byl nekonečně tenčí i nesrovnatelně hůře tištěný, vycházela rubrika "A mantinely duní". Bývalo to ohlédnutí za právě uplynulým hokejovým děním a psával je Václav Pacina.
Do paměti se mi zasekl začátek jednoho takového článku: autor v něm citoval, pokud si vzpomínám dobře, francouzského spisovatele Alberta Camuse, aby s jeho pomocí vystihl charakter hry jako lidské aktivity. V kontextu úrovně tehdejší české žurnalistiky - otěže v rukou pevně držela normalizace - bylo vnesení takovýchto obecně kulturních souvislostí do novinového textu ojedinělé. Poměrům se však vymykala i celková stylistická úroveň Pacinových příspěvků.
Zadržované schopnosti
Václav Pacina, narozený 12. dubna 1928 v severočeských Kopistech, maturoval v sedmačtyřicátém roce na gymnáziu v Jičíně a ve studiích pokračoval na Univerzitě Karlově, kde absolvoval etnografii. V roce 1953 nastoupil do deníku Mladá fronta.
Nelze si o té době dělat sebemenší iluze, veškerá lidská činnost byla tvrdě zpolitizována, sport nevyjímaje. Nevím, jaká konkrétní dilemata v té době Pacina podstupoval, co si myslel, jak se choval. Nikdy jsme spolu o tom, bohužel, nemluvili.
|
Poslední případ: na Až za hrob měla trvat nepostižitelnost hlavních aktérů státního dopingu, oné tajuplné éry podfuků a úskoků. Písemné dokumenty, ta nejdůležitější svědectví, se zdály navěky ztracené. Byly skartovány či uklizeny do soukromých archivů. Tím si byli lidé namočení do státního podvodu naprosto jisti. "Jak si dovolujete tvrdit takové nehoráznosti, když pro to nemáte jediný doklad?" bránil se ještě před deseti lety Rudolf Dušek, místopředseda ČSTV pro vrcholový sport. A já těch archivních dokumentů měl najednou plné hrsti! Až jsem se obával, aby některý starší hrdina té prožluklé éry nebyl při konfrontaci s fatální písemností postižen srdeční příhodou. A tak jsem vystupoval spíše opatrně, poznenáhlu, někdy až omluvně. Musel jsem vyslechnout převeliké nehoráznosti. Miloň Miller, tehdejší vedoucí oddělení vrcholového sportu, tedy reprezentace často prolezlé dopingem, mě přímo omráčil, když o státním dopingu prohlásil: "Byla to všechno citlivá záležitost. Do toho jsem nechtěl pronikat!" Co si asi o mně myslel, když mi takovou pitomost hodlal nabulíkovat? Připadal jsem si, že vyvolávám duchy z hrobu. Někteří vůdčí představitelé oné epochy, byť naplněné slavnými vítězstvími, při četbě dokumentů zkoprněli. Bylo to silné kafe. Po dvacet let vědomě zatajovali. A najednou mají před očima písemnost s nenapadnutelnou vypovídající hodnotou. Někteří lékaři byli rádi, že mohli v odhalené pravdě pookřát, mnozí funkcionáři zapškle prohlašovali: Proč to oprašujete po dvaceti letech?.... ... Jedna věc mi byla od počátku zřejmá - jakási dopingová omerta. Nikdo se nezmínil o žádném jménu sportovce. Přímo se bránil ho jen slyšet, natož vyslovit. Jen žádnému jménu nepřitakat. Bylo to posvátné, až do hrobu závazné mafiánské mlčení. Jen někdy jej rozbila přesvědčivá síla dokumentů. MF DNES, 16. srpna 2006, příloha Československý doping |
Zrovna na příkladu Václava Paciny, který v deníku strávil půl století, lze demonstrovat, jak zoufale nepopsanou kapitolou je česká žurnalistika druhé poloviny minulého století. Je to velký dluh historiků žurnalistiky i historiků jako takových: publikace, která by soustavně a v kontextu analyzovala vývoj konkrétních titulů a výrazných novinářů, dosud neexistuje.
Václav Pacina by v takové syntetické práci, která by domácí historii posledních pěti desetiletí nahlížela skrze tuzemskou žurnalistiku, nesměl chybět.
Konkrétněji se tu mohu rozepsat o autorově práci pozdější. Je zřejmé, že Pacina byl v šedesátých letech nastartován na dráhu publicisty, který své znalosti a zkušenosti může zúročovat v knihách. Roku 1969 vydal hned dvě: o věhlasném cyklistickém závodě Tour de France a o nejslavnějších postavách světového plavectví Hvězdy nehasnou ve vodě.
Na další titul čekal až do roku 1983, kdy společně s psychologem Miroslavem Vaňkem sepsal publikaci Sport bez svatozáře. O tři roky později byl podepsán pod dalšími dvěma svazky: s trenérem Karlem Gutem sestavil Malou encyklopedii hokeje a sám byl uveden pod historickou prací Sport v království českém, v níž přibližoval zakladatelské osobnosti českého sportu v čele s Miroslavem Tyršem.
Dá se říct, že Václav Pacina byl maximalista v mezích možného. Jestliže pro československou normalizaci byl jedním z jejích typických rysů úpadek řemesla, Pacina základní předpoklady pro kvalitní výkon žurnalistické profese - celkový rozhled, zvědavost, jazykovou vybavenost - uplatňoval době navzdory. Ale protože byl dítětem své doby, byl svými schopnostmi nucen plýtvat i na témata "okresní", on, který v podstatě měl psát jednu monografii za druhou.
Takhle literárně například otevřel 6. ledna 1977 svůj text o nedostatečně využívaném jičínském sportovním areálu: "V Jičíně, městě Valdštejnově i Rumcajsově, kde ševelí alej staletých lip, kde odedávna stojí vyhlášená hospoda a od nedávna se bělá sídliště, si postavili sportovní areál."
Milovník zážitků
Obecné povědomí o kvalitě novináře se rodí průběžně, každodenním jeho výkonem, úrovní jeho standardu. Právě standard byl u Paciny vysoký. Příznačný se mi jeví text z 20. března 1982 nazvaný Schranz po deseti letech. Autor v něm u příležitosti Světového poháru ve sjezdařských disciplínách, který se tehdy konal ve slovenských Tatrách, připomínal deset let starou aféru s rakouským lyžařem Karlem Schranzem, který byl v předvečer olympijských her v Sapporu diskvalifikován pro porušení amatérských principů, protože se zapojil do reklamy.
Pacina v textu neideologicky, neiluzorně a názorně popsal vývoj, kterým se sjezdařský sport ubírá, jeho zkomerčnění. "Světový pohár nechce ztratit divácký zájem, neboť z něho pramení zájem průmyslu i televize. Je to velký sport se všemi znaky moderní vzrušující show. Přestali si v něm hrát na porušování amatérských pravidel," končí ten sloupek.
Václav Pacina byl svým způsobem estét a zajímaly ho vrcholy lidské činnosti jako takové. K jejich oslavě nejednou volil i patos, který držela na uzdě pisatelova vzdělanost, respektive základní kulturní vklad, jejž získal asi už na gymnáziu v Jičíně.
Pacina sledoval umění a obdobné zážitky, které umění dokáže v příjemci přivodit, tedy onen jistý druh slasti, podle mě vyhledával a nacházel i ve špičkovém sportu. To není úchylka, jak by se snad mohlo zdát. Naopak! Zakladatel české tělovýchovy Miroslav Tyrš byl profesí kritik a historik umění, profesor Univerzity Karlovy.
Tíhnutí takových lidí ke sportu bylo pro ně realizováním kalokagathie, antického ideálu o harmonickém jedinci, v němž potřeby těla a duše budou spolu existovat v harmonii. Tento ideál souvisí se samými kořeny naší civilizace.
Soudobá specializace, jež má často blízko k fachidiotství, které nezná nic než hrstku svých krajních dovedností, se od těchto ideálů pochopitelně vzdaluje. Ale právě proto je třeba při zprostředkování a reflexi sportovního světa takových Václavů Pacinů.
|
Půl století psal o sportu tak jako jiní o umění
1969
|
Československé mužstvo, esence našeho hokeje, se všemi jeho slabostmi i silnými stránkami, se probudilo v pravý čas, tentokrát na minutu přesně.
