Tak úžasné. Tak napínavé.
A především tak vyrovnané – tedy na samé špici. Velké rivality jsou přitom mentální koncept stvořený pro dva velké soupeře. Maradona, nebo Pelé? Lauda, nebo Hunt? Borg, nebo McEnroe? A samozřejmě: Federer, nebo Nadal?
Jenže v tenisu vznikl trojúhelník a na jeho vrcholu nyní stojí Novak Djokovič poté, co zdolal Federera 7:6, 1:6, 7:6, 4:6, 13:12. Všechny vítězné sety ovládl v tie-breaku!
„Tenis je jeden z mála sportů, v nichž můžete být horší prakticky ve všech ukazatelích – a přece vést,“ tweetoval v průběhu strhujícího mače slavný Pat Cash. Ano, Djokovič byl často lovenou zvěří, nikoli pánem situace. Odvracel dva mečboly. A přesto uspěl.
Znovu tím dokázal, že na Olympu je dost místa pro tři.
Wimbledon 2019Speciální příloha iDNES.cz: zpravodajství, rozhovory, reportáže, pavouky, ... |
Srb do přetahované o nejlepšího hráče dějin vstoupil jako poslední, s odstupem několika let. V úvodu kariéry trpěl, působil jako poddaný dvou polobohů s raketou. Postrádá Švýcarovu eleganci i Španělovu absolutní antukovou dominanci.
Tábory „nadalovců“ a hlavně „federerovců“ jsou početné, vzhlížejí k nim profesionálové i mládež, však vítěz wimbledonské juniorky Močizuki v neděli pronesl: „Miluju Federerovy zápasy. Nechci ho kopírovat, ale zbožňuju se na něj koukat.“
Proto se wimbledonský centrkurt proměnil v provizorní švýcarskou ambasádu, kde se skandovalo jako na náměstí v Basileji. Ani proti Nadalovi by patrně Djokovič nebyl nijak zvlášť podporován, ale tady si vyloženě musel připadat jako nezvaný host.
Federer je láska, Djokovič rozum. První ztělesňuje eleganci, jeho bekhend jednoruč připomíná umělecký tanec. Druhý si poctivě připravuje situace, domýšlí budoucí tahy, dobíhá zdánlivě nedoběhnutelné, nutí soupeře chybovat. Prvnímu přál opticky skoro celý Londýn, druhému jeho blízcí.
Takový je jejich obraz, až nedělní výsledky málem připomíná české národní fotbalové trauma z Eura, kde „báječné Brücknerovy hochy“ vyřadili „betonáři z Řecka“, tedy že krása podlehla tupému pragmatismu. Jenže takové srovnání by kulhalo na obě nohy.
Zaprvé: hra na krásu je pěkná věc a prakticky každý má rád, když se spojí efektnost s efektivitou, ale zlato je zlato (a titul je titul).
A hlavně! Djokovič není žádná jednorázová senzace, nýbrž mimořádně konstantní hrající legenda. To, že nepůsobí tak ladně jako nejestetičtější tenista historie, dá rozum. A nesnižuje to jeho extrémní um; i v nedělním finále ostatně předváděl strhující kousky, jen jich nebylo tolik jako u velmistra RF.
Ale co na tom záleží, když jeho cesta k úspěchu je sice jiná, přesto jedinečná. Je mistrem úniků, artistou na tenisových jevištích. Nikoli náhodou odvrátil úspěšně Švýcarovy mečboly již ve dvou minulých finále US Open...
Federera teď zdolal ve třetím wimbledonském finále v řadě. Proti němu i proti Nadalovi už má lepší vzájemnou bilanci. Vyhrál čtvrtý grandslam z posledních pěti a se 16 trofejemi mu chybí dvě na Nadala a čtyři na Federera.
Králové prostě byli, jsou a budou tři. To, jak dokázal čerstvý šampion odolat všem vlivům a vzepřít se přáním a hlasivkám přihlížejících, to jen potvrzuje.
Bez ohledu na sympatie.
