Proč už nezávodí na motorce? Život osmnáctiletého kluka se převrátil v září 2009. V tom roce začal jezdit mistrovství světa silničních motocyklů ve třídě do 125 ccm, jenže také přijal pozvání na motoristickou exhibici u nákupního centra.
Sedl na pitbike, malou nevyzpytatelnou motorku, která ho vymrštila hlavou proti obrubníku. Šemberu několikrát operovali, ale zůstal ochrnutý na spodní část těla.
Nerezignoval. Našel si novou přítelkyni, a když se vrátil z rehabilitačního ústavu, začal se zajímat o basketbal na vozíku. "Trénuju už od začátku letních prázdnin. Bylo hodně náročné se dostat do tempa, abych stačil spoluhráčům," povídá. "Ještě pořád je doháním."
Aby ne, hráči na vozíčku jsou na palubovce nesmírně rychlí a obratní. Možná i proto Šembera seděl po většinu utkání na lavičce a v dresu s číslem 8 bedlivě sledoval kolegy. "Ještě se učím, kde mám s míčem stát, kam mám jezdit. Je to složitá hra na myšlení."
Trenér ho od začátku postavil na křídlo, hlavně kvůli jeho nízké váze. Koše mezi vozíčkáři střílí hlavně pivot, který musí být schopný si svou vahou a silou udělat pod košem místo a nesmí se nechat odstavit.
"Na něj se snažím posílat co nejvíc přihrávek. Ke střele se v zápase většinou nedostanu. Ale na křídle jsem zase o něco rychlejší," usmívá se mladík, jemuž těžké zranění vůbec neubralo chuť do života.
Basket ho navíc dostal do kolektivu. "Hrával jsem už dřív streetball, ale je pravda, že na motorce jsem byl individualista. Kolektivní hra je fajn," tváří se Šembera spokojeně.
