Třikrát drželi ústečtí volejbalisté nad hlavami nablýskaný pohár pro české šampiony, zahráli si Ligu mistrů. Národní tým byl skoro kopií nejlepšího extraligového klubu. Pak ale přišel střih. Odchod Setuzy znamenal drsný pád. Krach.
Místo úspěchů se Ústí topilo v dluzích. "Kam jsem se podíval, tam jsem dlužil. Včetně sebe. Dohromady asi dva miliony," vzpomíná Petr Javůrek, tehdejší manažer klubu. Na zlatou érou ústeckého volejbalu si vzpomněl v několika nej.
Největší titul.
Určitě ten první v roce 1995. Byl nejtěžší. Rok předtím jsme měli stříbro, s Odolkou jsme jasně prohráli finále. Pak jsme jim to vrátili. Povedlo se nám tam vyhrát jeden zápas a doma jsme je dvěma výhrami dorazili. Tehdy měla tak silný tým, že jsme si nemohli být titulem jisti. Za další dva roky vypadla v semifinále s Budějovicemi a my to pak měli snazší. A v roce 1998 jsme už věděli, že s Libercem nemůžeme prohrát.
Největší soupeř.
Jednoznačně Odolena Voda. Pětkrát jsme hráli finále, třikrát s ní. A jen jednou jsme ji dokázali zlato vzít.
Nejlepší hráč.
Bylo jich hodně. Ale jedno jméno říct musím: Přemysl Bláha. Přišel k nám asi v 38, ale pořád byl jednoznačně nejlepší blokař v republice. Odváděl u nás skvělou práci. A
Setuza ÚstíTituly
|
Největší soupeřův hráč.
Vybavuje se mi Karabec, ale nejlepší hráči byli u nás. Na ME 2001 v Ostravě, to už v Ústí volejbal neexistoval, hrálo v základní sestavě nároďáku pět hráčů, kteří prošli Setuzou.
Nejdražší hráč.
Za éry Setuzy nepřekročil měsíční výdělek žádného kluka 40 tisíc korun. A tyhle peníze měl jediný Jirka Novák, který přišel z Budějovic. Už tam dostal dobré podmínky a šel samozřejmě za ještě lepšími. Dva roky to byl u nás nejlépe placený volejbalista. 40 tisíc byl samozřejmě základní plat. K tomu cílovky za konečné umístění, prémie za vyhrané zápasy.
Nejvyšší vyplacená prémie.
Za poslední titul jsme rozdělili milion korun. Mezi 12 hráčů a tři trenéry. Já v tom nefiguroval.
Největší pohárový úspěch.
Bohužel jsme jich moc nedosáhli. V Lize mistrů jsme doma jeden rok prohráli jediný zápas, porazili jsme i Treviso. Ale stejně jsme nepostoupili dál. Úspěch byl už to, že jsme se přes finského Kuopio dostali do skupiny.
Největší přestupový trhák.
Jednoznačně Přemek Bláha, který přišel z Odolky. Jeslínka či Černouška jsme získali jako mladé hráče z RH Praha, která zanikala. To nebylo tak složité. Ale Odolka a Bláha, to bylo spojení takřka nerozlučné. V tom to byl trhák. Drahý nebyl, protože byl přestárlý. Podle tabulkových hodnot nás Dědek (Bláha) vyšel na deset tisíc korun. Vyplatil se bohatě.
Největší srdcař.
Přemek Kubala. Nikdy nechtěl prohrát. Dělal možné i nemožné pro vítězství.
Největší rošťák.
My měli skvělou partu. Kluci chodili pít, ale věděli, co si mohou dovolit. Na trénink či zápas přišli vždy perfektně připraveni. Neměli jsme jediný problém.
Největší zápas.
Výhra 3:2 na Odolce v roce 1995. Otevřela nám cestu k prvnímu titulu. Soupeř vyhrál dlouhodobou část, museli jsme začínat u něj. Prohrávat 0:2 na zápasy, těžko bychom titul slavili.
Nejvíc reprezentantů.
Bylo u nás. Stabilně Černoušek, Kubala, Novák, Lébl, Novotný, mihli se tam Nekola, Bican. Do ciziny ještě v té době moc hráčů neodcházelo.
Nejlepší diváci.
Ústečtí byli úžasní. Dvoutisícové návštěvy se nedají zapomenout. V současné době mají nejlepší diváky asi v Příbrami a v Budějovicích. Také tam přišlo na Ligu mistrů přes 2 000 lidí.
Největší podraz.
Podvod na veliko na nás udělala firma Corps. Bezpečností agentura z Ostravska se asi chtěla procpat do našeho regionu. V době, kdy jsme krachovali, předstírala, že zachrání volejbal v Ústí. Ale peněz dala minimum. Dodnes to nechápu. Člověk, co to s námi sjednával, z toho vůbec nic neměl. Musel to být hlupák.
Největší sponzorský dar.
Setuza. Nesjednával jsem to, ale dal jsem tip. První rok byl rozpočet klubu kolem 10 milionů, končili jsme zhruba na 14,5 milionech. Téměř 100 procent kryla Setuza.
Nejlepší trenér.
Jednoznačně Zdeněk Pommer. Samozřejmě rozuměl volejbalu, navíc má dar odlehčit situaci. Byl bavič, když měl náladu. Mužstvo nebylo pod takovým tlakem. S tím se musí člověk narodit.
Nejhlubší krize.
Rok 1999. Začali jsme sezonu už bez Setuzy, nějak ji dohráli, ale nadělali dluhy. Kolem dvou milionů. Nezaplacené faktury, výplaty hráčům, trenérům, mně. Málokdo ví, že já a účetní paní Holbusová jsme celý rok nebrali korunu výplaty. Nedovolil jsem si vzít peníze, když jsem věděl, že nemůžu zaplatit klukům. Nikdo tomu už nebude věřit, ale jsou na to papíry. Je to zhruba 300 tisíc a ty už mi nikdo nevrátí. Živila mě žena, která dělala v bance a měla slušné peníze. Museli jsme vyžít z jednoho platu. Doma jsem si něco vyslechl. Volejbal v Ústí pak úplně zanikl na 4 roky, extraliga se vrátila až za šest let. Dnes taky nemáme peníze, ale nasekat dluhy, to už by tady nikdo nedopustil. Radši bychom to rozpustili.
Nejzářivější éra volejbalu v Ústí.
Je pryč. Na titul jsme nedosáhli nikdy předtím ani potom. A nevím, jestli se toho ještě někdy dožiju. Byl bych rád, ale moc růžově to nevidím. Dokud nebudeme mít generálního partnera, který by pokryl aspoň 40 procent rozpočtu, reálné to není.
Koza byl u všech titulů, teď prodává boty |
Vytáhlého hubeňoura na palubovce nešlo přehlédnout. Oldřich Koza byl ve volejbalovém Ústí inventář, vydržel tu dvanáct sezon. Přišel ještě před revolucí, zůstal až do krachu klubu. Na všech třech mistrovských pohárech je vyryté i jeho jméno. "Dnes už ale na volejbal moc nechodím. Věnuji se třináctiletému synovi, objíždím s ním fotbaly. Hraje za Teplice," pyšní se 44letý bývalý ústecký blokař.
Když se Ústí v roce 1998 potápělo, rýsovalo se mu zahraniční angažmá v exotickém Libanonu. "Nejdřív jsem si myslel, že to zajímavé bude. Ale tamní lidé si všechno představovali moc jednoduše. Nabídli mi 2 200 dolarů, což tehdy bylo 70 - 80 tisíc korun. U nás slušné peníze, ale tam jen na uživení. Nic bych neušetřil. Na naší ambasádě mi poradili, že si mám říct o 4 000 dolarů a auto. Dvakrát ročně jsem se chtěl vidět s rodinou. A to se jim už nelíbilo. Takže z toho sešlo," líčí Koza.
Pochází z Hronova, do Ústí přišel z RH Praha. Tam se poprvé potkal i s trenérem Zdeňkem Pommerem, strůjcem ústeckých úspěchů. "Nejlepší kouč, pod kterým jsem byl. Na vojně byl trochu jiný. Byl policajt a byla jiná doba. Já voják, on můj trenér, ale i velitel. V Ústí jsme byli na jedné lodi. Pommer byl výborný psycholog," chválí kouče. Se spoluhráči ze zlaté éry v kontaktu není.
"Občas jen s Přemkem Bláhou, ale spíš sporadicky," přiznává. "Ten slavil naše tituly nejvíc. Měl rád pivo," prozradí na něj. Když skončil kariéru, zkusil trénovat. Ale zjistil, že se na to nehodí. "Nemám na to školu ani povahu. Ještě tak u dětí, ale na dospělé jsem asi moc hodnej." Kozu živí podnikání, zřídil si krámky s obuví. S rodinou žije v domku v Malečově na Ústecku. "Na volejbal už jen vzpomínám a občas si zahraju za veterány."
Pommerovi ještě dluží 420 tisícZažil zlaté časy, kdy se ústečtí volejbalisté měli jako v bavlnce, ale i dobu rezavou, kdy hráči kvůli opožděným výplatám na tréninku stávkovali. Zdeněk Pommer, nejúspěšnější český volejbalový trenér na klubové scéně, dotáhl Setuzu Ústí v 90. letech minulého století ke třem titulům. "Atmosféra byla jedinečná. Ale jedinečné bylo i to, že jsme rok pracovali zadarmo. Ještě mi dluží 420 tisíc korun," postěžoval si. "To už mi nikdo nedá." Slavný klub totiž zkrachoval, současný SK Volejbal Ústí je nový a na historii Setuzy jen navazuje.
|
