Jean Behra, nebo Jeannott, jak se mu přezdívalo, se narodil 16. února roku 1921 v Nice a od mládí byl posedlý vlasteneckou touhou bít se za Francii coby závodník. Vyučil se automechanikem a své úspory investoval do motocyklu Moto Guzzi. Okamžitě dokázal vyhrávat a třikrát se stal mistrem země. Motocyklové závody, během nichž vždy nadmíru divoký Jeannott přišel o ucho, ovšem vždy považoval pouze za dostupnější vstupní třídu, která jej měla dovést k automobilům.
Roku 1949 se mu tento postup skutečně podařil. Stal se nejdříve občasným pilotem vozů Gordini a od roku 1952 dokonce továrním jezdcem tohoto malého týmu. Po odchodu Talbotů se Equipe Gordini právě stala jediným francouzským zastupitelem ve formuli 1 a z neznámého Behry se v kokpitu modrého vozu rychle stal neohrožený idol dospělých a mladistvých Francouzů.
V mistrovství světa debutoval v jednatřiceti při velké ceně Švýcarska v Bremgartenu, kde svůj málo konkurenceschopný Gordini T16 dovedl do cíle za přemocnými Ferrari 500 Taruffiho a Fischera na senzačním třetím místě! O sedm dní pozdě ve Spa dokonce chvilku vedl, svůj nejlepší kousek si ale schoval pro nemistrovskou Grand Prix v Remeši. I zde nastoupila světová elita a vítězství Alberta Ascariho se zdálo být pouhou formalitou. Podnik se ovšem stal klíčovou událostí, která z Behry navždy udělala „Jeannotta, miláčka celé Francie“.
Jeannott k údivu všech pozorovatelů s Ascarim nejen dokázal držet krok, dokonce se s ním přetahoval o vedení. Když Ital s přehřátým motorem vzdal, ocitl se domácí pilot v čele a toho dne mu ani zbývající favorizovaná Ferrari nestačila. Vyhrál před nadšenými davy svých stále početnějších příznivců, stal se francouzskou jedničkou a tou zůstal až do smrti.
U Amadée Gordiniho zůstal vlastenec Behra i příští dvě sezony. Jednalo se ale o zahozený čas. Malé francouzské vozíky na konkurenci nestačily a k tomu je trápila chronická nespolehlivost.
Když Jeannott pro sezonu 1955 obdržel nabídku Maserati, rychle ji přijal. Domácí tisk jej za tento málo vlastenecký přestup silně kritizoval, jeho fandové ale pochopili a zůstali mu věrni.
Se špičkovým materiálem, který Maserati 250F tehdy bezpochyby ztělesňoval, Behra hned ukázal co dovede. Vyhrál nemistrovské Grand Prix du Pau a Bordeaux. V mistrovství světa byl ale i on bezmocný proti převaze Mercedesů W196 Fangia a Mosse. Snažil se jim vyrovnat svým typicky hazardérským spůsobem: havaroval v Buenos Aires, převzal vůz kolegy Schella a dojel šestý. Havaroval v Monaku, převzal vůz Perdisy a dojel třetí. S vlastním vozem se dokázal poprat až do cíle v Zandvoortu a Monze. Fandové jej za toto pojetí zbožňovali, jako později Gillese Villeneuvea a Behrův mýtus „nejstatečnějšího muže kokpitu“ rostl.
Nepřekvapí, že ročník zakončil svou doposud nejtěžší nehodou. Při závodě sportovních vozů v Dundrodu se jeho Maserati 300S několikrát převrátilo a těžce pilota zranilo.
Možná jej právě tato nehoda poněkud zklidnila. Zotavený Behra vedle nového týmového kolegy Mosse roku 1956 jezdil ukázněněji a častěji finišoval na bodech. Výsledkem bylo čtvrté místo v celkovém hodnocení mistrovství světa za Fangiem, Mossem a Collinsem. Mimo to vyhrál s Taruffim a Shellem neméně důležitý závod 1000km na Nürburgringu.
Po odchodu Mosse se roku 1957 Behrovi dostalo dalšího týmového kolegy ohromného kalibru: k Maserati přišel Fangio. Francouz opět patřil mezi světovou špičku. Za Fangiem dojel druhý v Argentině, doma v Rouenu daroval svým fandům páté místo a v Aintree s vidinou vítězství 47 kol vedl, než jej zradila spojka.
Jeannott dobře věděl, že se firma Maserati nachází ve vážných finančních těžkostech a již v létě navázal kontakty k vedení chronicky neúspěšného britského „národního týmu“ BRM. Zelený vůz si vyzkoušel v nemistrovské GP Caenu a hned vyhrál, stejně tak jako tradiční Daily Express Trophy v Silverstonu. Oslněn těmito úspěchy u Britů podepsal pro sezonu 1958.
Jejich spolupráce začala velmi nadějně a i v prvním mistráku se zdálo, že se Behrovi konečně poprvé podaří vyhrát: v Monaku 27 kol vedl, ale zradily ho brzdy. Také ostatní závody pro stálé technické poruchy vozu nedokončil. Výjimky tvořily jen třetí místo v Zandvoortu a čtvrté v Portu. Behra na vyjížďky s BRM začal ztrácet chuť, kterou si ovšem dokázal úspěšně udržovat úspěchy u svého druhého zaměstnavatele – Porsche. Na malém německém jedenapůllitru RSK pravidelně zlobil silné sportovní Ferrari a Astony. Tradiční Mille Miglii dojel jako druhý a i ve francouzské svatyni 24h Le Mans konečně dokázal dojet vpředu: s Hansem Herrmannem byli klasifikováni jako třetí.
Behra se rve se svým Ferrari v Monaku roku 1959.
Jean Behra v polovině padesátých let - hrdina volantu ve špičkové formě.
Zůstat u BRM nepřicházelo po zkušenostech minulé sezony v úvahu a přišlo mu vhod, že Enzo Ferrari, který právě ztratil Collinse, Mussa a Hawthorna, hledal nové piloty. Také fandové jásali. Divoký Behra na Ferrari – to bylo právě to, o čem snili!
Scuderie ale zaspala poslední inovaci techniky, motor umístěný za pilotem. Zaostalost svého Tipo D246 Behra nejdříve „skryl“ vítězstvím v nemistrovském podniku v Aintree. V Monaku se pak dokázal kvalifikovat jako druhý – jen on ovšem věděl, za jakou cenu: jako za svých nejdivočejších časů u Gordiniho se pohyboval daleko za hranicemi přilnavosti a nad možnostmi vozu. V závodě šel do čela a zuřivě bránil vedení před mrštnými coopery Mosse a Brabhama. Auto vymáčkl jako citrón, kterému v 25. kole došla šťáva...
V Zandvoortu dojel Behra pátý a byl jasně nejrychlejším jezdcem Scuderie. Ferrariho takové výsledky ale nemohly uspokojit. Italové se začali navzájem špinit a začalo se pátrat po zodpovědném za jejich mizící konkurenceschopnost.
Jeannott si v týmu nenadělal mnoho přátel a i v Le Mans to „jaksi „přehnal“. V tomto pro Ferrariho nejdůležitějším podniku roku se dělil o vůz s Američanem Gurneyem a směl před svými fandy jet první stint po startu. Behra se rozhodl, že národu předvede náležitou show. Po hodině byl v čele a štval vůz bezohledně k novým rekordům na kolo. Stalo se tak samozřejmě na úkor motoru. Gurney již před půlnocí konstatoval, že je motor prakticky zničen a maraton k velkému rozčarování Ferrariho nedokončili.
Jeannott se stal terčem politických hříček Scuderie a o měsíc později v Remeši ztratil nejen nervy ale i své místo u Italů. Rychlý okruh byl jednou z posledních drah, na kterých se silný, ale neohrabaný Dino 246 ještě mohl prosadit a Behra toho chtěl doma naplno využít. Na startu se mu ale ředitel závodu postavil do cesty tak nešťastně, že musel zastavit a celé pole proletělo kolem něj. Následovala další zuřivá stíhací jízda. Po polovině závodu byl třetí, jeho nešetrný styl ale opět zničil motor. Po 31 kolech odstavil kouřící vůz se zničeným pístem v boxech. Manažer Scuderie Tavoni toho samozřejmě využil k tomu, aby Behrovi vytknul, co zase jedou udělal špatně. Rozvášněný Francouz byl ale právě v ráži a svého představeného poslal jedinou ranou do bezvědomí.
Následoval vyhazov od Scuderie. Mnozí ale věděli, že to nebyl pouze Behrův styl jízdy, co vedlo k jeho napjatému vztahu k Ferrarimu. Šlo i o politiku ve formuli 2, kde Behra nasazoval vlastní tým s vozem Porsche a Hansem Herrmannem v kokpitu. Mladý Němec byl často rychlejší,než tovární ferrari a to Behrovi na sympatiích u Scuderie jistě nedodalo.
Jeannott teď mohl své Porsche pilotovat sám a přihlásil jej do německé Grand Prix na Avusu v Berlíně. Věděl, že na této ultrarychlé trati nemá s vozem F2 šanci, chtěl si ale zazávodit. Mimo to byl přihlášen na sportovním Porsche RSK i do rámcové Ceny Berlína. Toho prvního srpna 1959 pršelo a monumentální klopená cihlové zatáčka se proměnila ve smrtelnou past. Behra bojoval o vedení s Tripsem a Bonnierem. Riskantně právě projížděl horním okrajem zatáčky, který mu umožňoval nejrychlejší jízdu, když jeho vůz chytil smyk. Téměř nebrzděn se po několika metrech skluzu střetl s betonovým výčnělkem, který na hřebenu zatáčky zbyl od protiletadlové obrany z války. Vůz se rozlomil a tělo největšího hrdiny volantu bylo katapultováno z kokpitu, aby se střetlo se s vlajkovým stožárem.
Jean Behra byl na místě mrtev a motoristická Francie si musela na následníky jeho rázu dobrých patnáct let počkat. Až do sedmdesátých let, kdy díky podpoře koncernu elf formuli 1 zaplavila „francouzská vlna“ piloty jako Beltoise, Cevert, Depailler, Jarier, Laffitte, Jabouille, Pironi a Prost.
