Jenže v jakých podmínkách: Jan Sychra už střílel v pekelné výhni, hustém lijáku, písečné bouři či dusivém smogu. Nově může přidat do kolonky i mráz a sněžení.
A pozor: nepřihodilo se to při srandovní rozlučce se sezonou, ale rovnou ve finále Světového poháru v Číně.
"Toho, kdo to vymyslel, bych nejraději přetrhl. Chyběly jen běžky a mohli jsme si dát biatlon," říká čtyřicetiletý skeetař královéhradecké Dukly žijící v Hrobicích u Pardubic, který v Pekingském marastu obsadil páté místo a završil svou 12. (a mimochodem vynikající) profesionální sezonu.
Jak se střílelo v mrazu a sněhu?
Připadal jsem si jako na vánočním honu. A přitom tomu nic nenasvědčovalo: přijeli jsme do krásného babího léta, ale už druhý den byl desetistupňový mráz a sněhu jako na horách (Číňané reagovali na sucho a pomocí jodidu stříbrného vystřeleného do mraků vytvořili zimní scenérii - pozn. autora). Chyběly jen běžky a mohli jsme si dát biatlon.
V takovém marastu by mě nikdy v životě nenapadlo ani trénovat. Prošli jsme si opravdovým peklem.
Tak to si koledujete o povýšení z podporučíka alespoň na poručíka. Za odvahu.
(Smích) Tak to by vůbec nebylo špatné. Ta předpona "pod" je taková hanebná a potupná. Spíš ale dostanu řád vraníka.
Ono se ale podle dosažených nástřelů zdá, že extrémní podmínky výsledky neovlivnily.
Ano, spousta lidí se s tím dokázala vyrovnat a třeba v základní části se střílely lepší výsledky než na olympiádě. Na druhou stranu ale další fůra vyhořela, protože někteří se sice dokázali srovnat s mrazem, ale už nikoli s terči dělanými někde doma na koleni. Jsme ale prostě tvrďáci, vždyť v těch podmínkách zamrzaly přístroje a my jsme na jedné položce prostáli celou hodinu.
Koho to byl vlastně nápad uspořádat finále Světového poháru v listopadu?
Nevím, ale kdybych ho dostal pod ruce, asi bych ho přetrhl, protože tímto rozhodnutím nám zkazil závěr sezony a závod, na který jsme se všichni moc těšili. Byl obrovský problém se na to všechno připravit, protože od posledních závodů uplynula spousta času. Podle mých informací se to posunulo kvůli Asijským hrám vlastně už podruhé, protože původně se mělo střílet na začátku října v Turecku, ale kvůli katastrofálním záplavám se nakonec vše odsunulo až na listopad. Koneckonců za to nikdo zodpovědnost nenese, protože to asi byla souhra nešťastných okolností.
Vy jste letos po deseti letech vyhrál závod Světového poháru, dvakrát jste vyrovnal světový rekord a navíc získal zlato a bronz na mistrovství Evropy. Byla to sezona podle představ?
Kromě mistrovství světa, které mi absolutně nevyšlo, můžu být spokojený. Ale s tím nezdarem jsem tak trochu počítal, protože světový šampionát se konal dva týdny po tom evropském a je velký problém připravit se na špičkové úrovni na dva takhle velké závody hned po sobě. Nebyl jsem sám, kdo se s tím nevyrovnal, i ostatní potřebují minimálně čtyři týdny na srovnání se a přípravu na další vrchol. Ale jak jsem řekl, jinak to byla super sezona.
I střelectví zasáhla finanční krize. V zimě jste neodjel na soustředění do Dubaje, dokonce jste musel vynechat pár závodů Světového poháru, protože svaz neměl prostředky. Padly na to nějaké rodinné úspory?
Samozřejmě, ale vůbec nepočítám, kolik peněz jsem do toho letos vrazil. Třeba finále Světového poháru v Pekingu jsem taky neměl zaplacené, peníze mi sehnala Dukla a svaz mi tu cestu proplatit nechce. Dopadá to tak, že některé závody si zkrátka platím ze svého. A stejná bude nejspíš i příští sezona: už v březnu je závod Světového poháru v Mexiku, pak v Číně a já tam nepojedu, protože bez kvalitního soustředění v teple, které mi nikdo nezaplatí, to ani nemá cenu. Co bych tam také dělal, když nebudu rozstřílený. Finanční krize dopadla na svaz a tím pádem na mě i na ostatní, ale já už považuju za úplně normální, že na to padají úspory nebo si musíme shánět sponzory.
A jak se na to tváří manželka?
V tomto směru je rozumná, protože se mi do toho neplete. Zkrátka ví, že já se o celou rodinu postarám tak, jak mám.
Vy říkáte, že krize bude pokračovat. Takže místo soustředění v Dubaji hurá na běžky do Krkonoš a závod v Mexiku nahradí trénink na hradecké střelnici...
Přesně podle přísloví z hrušky dolů a pak zpátky na zem (smích). Musím to naplánovat tak, že na soustředění pojedu až na jaře a ne do Dubaje, Kuvajtu nebo na Kypr jak jsem býval zvyklý, ale někam blíž. Co s tím můžu dělat? Vůbec nic.
Snad se neurazíte, ale do kolika let se dá střílet na světové úrovni?
Není jich sice moc, ale znám pár elitních skeetařů, kterým je přes padesát. Já takhle daleko vůbec nepřemýšlím. Řekl jsem si, že zkusím ještě jeden olympijský cyklus, přestože já a olympiáda, to nejde dohromady. Takže říkám, že střílet budu ještě zhruba čtyři roky a pak uvidíme.
Právě v příštím roce už půjde o olympijskou nominaci. Cítíte chvění?
Já už jsem se mockrát přesvědčil o tom, že když máš formu, to místo si vždycky někde vystřílíš. V čím větším očekávání člověk je, tím víc ho to stresuje. Jsem zastáncem teorie co se má stát, to se stane, prostě osud. Abych to uzavřel, když si nevystřílím místo na olympiádě, logicky tam nemám co dělat.
