Na mistrovství světa windsurfingu v australském Perthu bude jediný český závodník, šestadvacetiletý Karel Lavický z Českých Budějovic.
"Je to první šance pokusit se o kvalifikaci na olympiádu v Londýně. Když to nevyjde, zkusím to ještě v březnu na světovém mistrovství ve španělském Cadizu," svěřuje se nad sklenicí ležáku v Masných krámech tři dny před odletem do Austrálie 192 centimetrů vysoký štíhlý blonďák.
V dodávce spí i si sám vaří
Prknu s plachtou propadl na Lipenském jezeře, protože tam rodiče mají chatu. Jeho otec Pavel je tělocvikář. Karla vedl snad ke všem sportům, ale tomu windsurfing učaroval nejvíc.
"Je to paradox, ale tenhle jediný sport táta nikdy nedělal. Na jezeře tenkrát jezdilo hodně surfařů, lákalo mě to. Jenže začátky byly docela krušné," směje se Lavický. Pády ani nepočítal, a několikrát se dokonce musel vrátit pěšky po silnici, protože protivítr na Lipně byl silnější než jeho tehdejší zkušenosti s prknem.
"Když jsem jel první mistrovství republiky na Lipně, dopadlo to hrozně. Měl jsem prkno jen s takovou malou ploutví zvanou flosna na zádi, protože jezdilo rychleji. Potřebovalo ale silný vítr. Olympijské závody se jezdí ve třídě RS:X, kde je přesně určeno, jak prkna vypadají. Mají středovou ploutev, takže se dá závodit i při menším větru," vysvětluje zkušený surfař.
Je opálený, protože se právě vrátil z měsíčního tréninku na Sardinii. Předtím závodil ve Francii, Anglii, Španělsku i Holandsku.
"Letos jsem trénoval hodně naplno, za větrem jsem jezdil po celé Evropě. Bez doprovodného týmu. Mám upravenou dodávku Citroen jako obytný vůz, kde i spím a sám si vařím. Nejlíp mi jdou špagety snad na sto způsobů, taky umím leccos s rýží. Windsurfing není sport, kde by bylo dost peněz. Naštěstí se mi podařilo najít docela dobrého sponzora, který sám surfuje. Ale na nějaké rozhazování po hotelech to rozhodně není," přiznává se český reprezentant, jehož domovským klubem je YC DIM Bezdrev, ale také hostuje v Dukle.
Prvními sponzory byli rodiče
Netají se tím, že jeho prvními vydatnými sponzory byli rodiče, kteří usoudili, že pokud chce závodit a vyhrávat, potřebuje lepší vybavení.
"Přijde na takových sto padesát tisíc korun. Bohužel, v olympijské třídě je jasně dané, od jakého výrobce vše musí být. Ale pokud by si chtěl někdo oplachtěné prkno pořídit jen pro vlastní radost, tak se bohatě vejde do dvaceti tisíc korun," počítá u stolu, kde si vychutnává budvarský kroužkovaný ležák. Zůstává ale u jediného.
"Pivo mám rád, ale nejsem žádný piják, který by vzal deset kousků za večer. V cizině si ho ani moc nedávám, protože tam jsem po denním tréninku na vodě tak hotový, že večer padnu rovnou do postele," říká Lavický s tím, že jeho den začíná téměř pokaždé stejně.
Jde si zaběhat, po snídani chvíli s prknem na vodu, po lehkém obědě zase. "To už začíná fungovat termika, kde se občas pořádně svezu," dodává.
Ačkoliv je na jeho postavě vidět, že sportuje, dlaně má plné tvrdých mozolů. Ráhno se totiž musí pořádně sevřít. "Mám 192 centimetrů a 80 kilo, což je výhoda při silném větru. Při tom slabším mají zase výhodu ti hubenější," připomíná.
Na surfery totiž při závodech čeká okruh podobný trojúhelníku, při němž fouká nejen zadní či boční vítr, ale i protivítr. Proto jsou zkušenosti, ale i kondice tak důležité. O umístění rozhodují rozjíždky, kdy na vodu vyrazí najednou až padesát závodníků. Absolvují jich více než desítku a body se sčítají.
Běh ve Stromovce? To ne
"Uvidíme, jestli se dokážu kvalifikovat na olympiádu už teď v Perthu. Rozhodně chci závodně jezdit ještě nějakou dobu. Mám kamaráda Slováka, kterému je 39 let, a za výkony se rozhodně nemusí stydět," konstatuje Lavický.
V české reprezentaci je už třetím rokem. Věří, že mu k dosavadním úspěchům pomohlo i to, že je od dětství zvyklý do každého výkonu dát maximum.
"Nebavila mě jen letní příprava, když jsem v Budějovicích hrával hokej za dorostence. Běhat v horku ve Stromovce, když foukal surfařský vítr, to nebylo nic motivujícího," poznamenává.
Ačkoliv je jedináček, je zvyklý se starat sám o sebe. Klidně jede tři tisíce kilometrů s naloženým obytným autem až dolů na jih a pak zase zpátky. "Rozhodně mi to kočování nevadí. Je to prostě životní styl, který jsem přijal za svůj," říká.
Nic se prý nevyrovná tomu, když prkno klouže po hladině až padesátikilometrovou rychlostí a vítr rve plachtu z ruky. Příští pondělí bude v australském Perthu 31 stupňů a vítr má foukat rychlostí 23 kilometrů v hodině. Karel Lavický je připravený se s ním poprat.
