Šampionát v Bormiu napsal další kapitolu vskutku hollywoodského příběhu muže, jehož kariéra se řídí heslem: Padni a vstaň. Všemi odepisovaný Hermann Maier ovládl obří slalom, klesl na kolena a políbil sníh: „To je mé nejkrásnější a nejpřekvapivější vítězství. Vítězství s pěti hvězdičkami.“
Kdysi neduživý teenager a později lyžařský samorost je dnes modlou národa. Má vlastní muzeum a ve Flachau po něm pojmenovali ulici. „Jakmile dospějeme k bodu, kdy 99 procent lidí řekne, že s Hermannem je konec, vstane jako fénix z popela a znovu udeří,“ říká rakouský šéftrenér Toni Giger.
Neduživý zedník
Narodil se 7. prosince 1972 ve Flachau, kde žije dodnes. V patnácti letech byl Maier k ničemu. Hubený, nešikovný kluk vážící pouhých 45 kilogramů, navíc s nemocným kolenem, které se pekelně rozbolelo pokaždé, když vstával v lavici. Mezi ozdoby Lyžařské obchodní školy ve Schladmingu rozhodně nepatřil. Tonul v algebře i pravopisu, mizerně lyžoval. O pololetních prázdninách proto nalezl ve schránce modrý dopis, oznamující, že pro výběrovou školu je do budoucna nežádoucí. Bílé svahy vyměnil za bílý pracovní oblek, učil se zedníkem.
Při práci na stavbách zesílily jeho kosti, vyrostl z něho chlap, nalezl ztracenou chuť lyžovat. Kouče neměl, připravoval se tedy sám. Postavit branky, jednou sjet dolů, opravit branky, znovu sjet, pořád dokola, do úmoru. „Občas jsem vrazil do rekreantů, kteří omylem zabloudili mezi mé tyče,“ vyprávěl.
Léto 1995 měl pořádně nabité. K denní zednické lopotě přibyly několikrát do týdne noční směny, když jistý hoteliér požadoval po jeho partě vybudovat v co nejkratším termínu přístavbu. Ve zbylém čase honil Maier fyzickou kondici. Trénoval s fotbalisty Flachau, večer usedal na své neosvětlené horské kolo a naslepo šlapal do kopce Lackenkogel.
Přesně 26. října 1995, v den rakouského státního svátku, se definitivně rozloučil s vodováhou a fankou. „Nedá se nic dělat, musím teď lyžovat,“ oznámil mistrovi.
Amatér mezi špičkou
A pak potkal onu náhodu, která mění lidské životy. Při obřím slalomu Světového poháru ve Flachau mu dovolili startovat jako předjezdci. Jeden z trenérů reprezentace jeho čas změřil a s úžasem zjistil, že „ten amatér“ by byl mezi kompletní světovou špičkou dvanáctý nejrychlejší.
Kolotoč událostí se roztočil závratnou rychlostí. Druhý den ráno ho poslali na Evropský pohár do Les Arcs. Na konci sezony už byl králem této druhé sjezdařské ligy, nominovali ho do rakouského A týmu. Na soustředění reprezentace však zůstal samorostem. Při volejbalu působil směšně, jak se bláznivě vrhal i po beznadějných míčích. Na svahu dřel ještě ve chvíli, kdy ostatní večeřeli v hotelu špagety.
Na počátku sezony 1997/98 zvítězil v deseti závodech Světového poháru, do olympijského Nagana odjížděl s přezdívkami Monstrum a Rambo. Legendární lyžař Karl Schranz ho velebil: „Ten kluk je absolutní senzace. Má fantastickou sílu, největší vůli po vítězství, jezdí nejtěsnější linii a v nejnižším sjezdovém postoji. A je úžasně bezstarostný.“ Možná až příliš bezstarostný.
Maierovy trofeje 4x absolutní vítěz Světového poháru: 1998, 2000, 2001 a 2004 |
Vyhrál super G, nádavkem obří slalom. Zrodil se fenomén Maier. Vysloužil si i další přezdívku. Tu nejslavnější: Herminátor. Následovala léta triumfů. Dva tituly mistra světa, tři velké křišťálové glóby pro šampiona Světového poháru. „Jsem lovenou zvěří,“ postěžoval si. Nahromaděný stres ze závodů občas ventiloval velmi svérázně - po oslavách na diskotéce třeba zdemoloval telefonní budku i odpadkové koše. Ale nazítří se policistům omlouval, vzniklou škodu zaplatil.
Ročně vydělával v přepočtu 170 milionů korun. Vždyť byl také nejcennějším reklamním nosičem v zemi (v anketě o nejvýznamnější osobnost Rakouska skončil druhý za prezidentem Klestilem). „Je nejefektivnějším sponzoringem ve sportovní historii,“ řekl o něm reklamní šéf Raiffeisenu Leodegar Pruschak. V tréninkovém středisku Obertauern si Maier vybudoval vlastní říši. Sedm vysoce kvalifikovaných expertů i nejmodernější přístroje se tu zabývaly jeho fyzičnem i duševnem.
Na konci zimy 2001 vyhlašoval: „Všechno je perfektní. Lyžování mi jde samo.“ Téhož roku na něj na silnici u Radstadtu čekal osud.
Tady leží Maier!
Je 24. srpna 2001. Radstadtský důchodce Engelbert Erlbacher a jeho podnájemnice Sari Tuncayová sedí doma u televize, najednou zaslechnou ránu. Oba utíkají před dům. „Tady leží Hermann Maier,“ vykřikne zděšeně Erlbacher.
Tuncayová později vyprávěla: „Byl při vědomí, zmítal sebou a křičel bolestí.“ Z hrozivě vyhlížející zlomeniny pravé nohy čněly roztříštěné úlomky holenní kosti.
Krátce předtím Maier na svém motocyklu Harley-Davidson předjížděl mercedes, který řídil třiasedmdesátiletý německý důchodce. Navzdory zákazu odbočení mercedes znenadání zahnul doleva. Lyžař neměl šanci. Náraz ho vymrštil do vzduchu, těsně minul betonovou zídku i sloup veřejného osvětlení a dopadl vedle vozovky.
Vrtulník záchranné služby přivezl na místo nehody i Artura Trosta, lékaře rakouské reprezentace. Maier mu s obličejem zkrouceným bolestí řekl: „Arture, chci jediné. Ať mi neberou nohu. Ať mohu zase chodit.“ Do rány však vnikla nečistota, hrozila infekce. A ta by znamenala amputaci!
Pětičlenný tým v Salcburku zahájil sedmihodinovou operaci. Plastický chirurg Christoph Papp po mravenčí práci zacelil nejpostiženější místo kůží, kterou pacientovi odřízl z pravé paže. Teprve po dvou dnech, když pominulo nebezpečí amputace, svolil Maier k návštěvě rodičů. „Propadá depresím,“ řekl potom jeho otec. Trost líčil: „Hermann je tichý a přemýšlivý. Téma sport ve všech rozhovorech odmítá.“
Druhá kariéra
Sled zázraků však pokračoval. Do svého internetového deníku si Maier zapisoval - „3. října 2001: Znovu se učím chodit. Všechno jde tak pomalu, rychle se unavím. 19. prosince: Já zase lyžoval! Mám pocit, jako by už dneska byly Vánoce. 12. února 2002: Odjel jsem na dovolenou do Karibiku. Potápění je geniální. Ideální uzdravovací kúra. 24. dubna: Zadováděl jsem si na sjezdovkách ve Flachau. Ale ještě nemám cit pro sníh. 28. května: Chystám se na ledovec do Chile, na soustředění. Už se nemohu dočkat.“
Sedmnáct měsíců v závodech absentoval. Pak se vrátil. Za ušlý zisk mu pojišťovny uhradily pět milionů eur, na trh mezitím uvedl s velkým úspěchem energetické tyčinky Herminator Power. Staly se prvními müsli tyčinkami v historii, které pronikly až na čínský trh.
Třináct dní po návratu vyhrál pohárový super G na Hahnenkammu. Medicínská senzace, psal list Die Presse. Comeback století, říkal olympijský vítěz Franz Klammer. Maier nesouhlasil: „Žádný comeback. Já se nevracím. Začínám druhou kariéru.“
Následujte svůj sen
Zdravý již nikdy nebude. Jeho nohu držel pohromadě šroub z titanu, dlouhý 32 centimetrů, některá místa znecitlivěla. „Kdybyste mi do nártu zatloukli hřebík, necítil bych ho,“ povídal. Přesto loni opět dominoval Světovému poháru, počtvrté pozdvihl velký glóbus.
Ale vyhraje ještě někdy závod na světovém šampionátu nebo olympiádě? Letošní mistrovství v Bormiu nasvědčovalo pravému opaku. Ve sjezdu selhal, dojel sedmnáctý. Předtím v tréninku upadl, rozřízlá holeň si vyžádala pět stehů. „Je konec Maierovy éry,“ soudili komentátoři. Jako by ho neznali. V obřím slalomu se opět ujal vlády.
Je to nepochopitelné. Jak se dokáže vzchopit v okamžiku, kdy je zdánlivě ubitý a na dně? „To nedokážu vysvětlit. Ale právě to je na sportu krásné. Že zažijete věci, které nedokážete vysvětlit,“ říká. Všem, kteří by ho chtěli napodobit, přidává radu: „Musíte mít v životě sen. A potom musíte mít odvahu, abyste ho následovali. Ta spoustě lidí chybí.“
