Minulý týden však obávaný Kanál překonala, i když jen v českém rekordu.
Jste ráda středem pozornosti?
Já? Kdepak! Vždycky jsem byla jedna z nejvyšších a navíc blondýna, každý mě sledoval. Mně to nedělalo dobře, hrbila jsem se a schovávala. Jenže pro média jsem zajímavá tím, že odpovídám pravdu, i když toho pak lituju.
Když jste se nechala fotografovat pro erotický časopis Penthouse, to jste se moc neschovávala...
Ty fotky neukazovaly žádnou nahotu, byly vkusné a krásné. Mojí podmínkou bylo, že nebudou erotické, žádná nahota. Tehdy měl zájem i Playboy, jenže pak chtěl přitvrdit, na obálce jsem měla být nahá. Odmítla jsem.
Vy se bojíte nahoty? Dvakrát jste si už při závodu sundala plavky.
To byla nutnost. Plavky mě dřely, tělo se trápilo a sundat je bylo nejlepší řešení. Ovšem já jsem stydlivá, když se blížil cíl, zase jsem se oblékla, nahá bych z vody nevylezla.
V sauně se cítíte dobře?
Raději chodím do soukromé. Vadí mi, když mě někdo okukuje, pozoruje.
To je však u těch fotek samozřejmé.
Vím, počítám s tím.
Kolik vám vlastně vynesly?
Konkrétní nebudu. Nešlo mi o peníze, brala jsem to jako zkušenost, velkou poctu. Ženu přece musí potěšit, když ji někdo považuje za krásnou, chce ji mít na titulní stránce. V Americe každý sportovec, který něco znamená, fotil pro Playboy. Není to žádná ostuda.
Nakolik je pro vás krása důležitá?
Nezáleží mi na ní, lidi podle ní nesoudím.
Myslím, co znamená pro vás osobně. Přece jste zkoušela i profesi modelky.
Chci mít ze sebe dobrý pocit, to je vše. Kdybych chtěla být skutečně krásná, nedělám plavání. Vždyť já jsem z La Manche popálená od medúz, odřená od kamení ze břehu. A ještě jedno vám řeknu: Já se ani za krásnou nepovažuji.
|
Yvetta Hlaváčová Svobodná a bez přítele, přesto mimořádně atraktivní plavkyně oslavila 26. května třicáté narozeniny. Nyní dokázala za osm hodin a 42 minut přeplavat Lamanšský průliv, což je český rekord. Má stříbrnou a bronzovou medaili z mistrovství Evropy, vyhrála 57 různých českých šampionátů, je pětinásobnou mistryní Jižní Ameriky, jednou triumfovala v Chorvatsku, Velké Británii a Egyptě. Jako první česká plavkyně zvládla 200 metrů volným způsobem pod dvě minuty. Podle Guinnessovy knihy rekordů má nejdelší nohy na světě - 126 centimetrů dlouhé. Nafotila snímky pro erotický časopis Penthouse, chvíli se živila jako modelka, nyní dělá reklamu na zdravotní pomůcky. |
Mnozí muži si myslí opak.
To mě těší, jenže já jsem toho pravého ještě nepotkala. Není jednoduché najít partnera, který by se mnou zvládal cestování a měl pochopení pro to, co dělám. Jedno vím, můj manžel nebude Čech.
Češi se vám nelíbí?
Mají jinou povahu, asi jim chybí sebevědomí. Cizinci jsou ovlivněni krajinou, kde vyrůstají, mají odlišnou mysl. Možná by mi seděl i Čech, který žije v cizině.
Myslíte, že čeští muži z vás mají strach? Působíte jako silná, dominantní žena.
Ale na to byste odpověděl lépe vy. Jaký ze mě máte pocit?
No, že jste silná a dominantní.
No vidíte... Asi se mě muži skutečně bojí, myslí si, že chci být nad nimi. Ale věřte, že taková nejsem, jsem jen asertivní, mluvím ostře. Já budu v manželství určitě zastávat ženské věci, nevadí mi stát u plotny, prát, uklízet. Dokonce to dělám ráda, odreaguju se při tom. Až budu mít děti, chci být vzornou matkou. Muži ze mě nemusí mít strach.
Nikdo mi tu dřinu neulehčí
Když jste přeplavala La Manche, prohlásila jste: "Měla jsem být nejrychlejší na světě. A já budu, vrátím se." Nejsou to až přehnaně sebevědomá slova?
Zní vám jako sebevědomá? Mně ne, tohle jsou upřímná slova. Nebudu tvrdit, že nechci rekord, když vím, že na něj mám. Vím, že Češi nemají rádi sebevědomí, neumějí se s ním vyrovnat. Ani já v životě moc sebevědomá nejsem, vždycky jsem se skrývala, ale mluvím pravdu, zatímco mnozí jiní sportovci ji v sobě tají.
Přesto jste pro mnohé známá jako provokující plavkyně, která víc mluví, než skutečně dokáže. Před lety jste říkala: "Budu mistryně světa a celý svět mi bude ležet u nohou."
To se mě zeptali, co chci ve sportu dokázat. A já bych chtěla dokázat, že jsem nejlepší na světě. Proto přece plavání dělám, stejně jako ostatní chtějí být úspěšní v něčem jiném. Jenže tenkrát se ty věty hodně překroutily, neznějí tak, jak jsem je řekla.
Nikdy jste se však proti nim neohradila.
Já je neřeším. Plavání dělám proto, že mě baví. Když do mě chce někdo šťourat, nechám ho. Vždyť jen já vím, co dělám za dřinu, nikdo jiný mi to neulehčí. A navíc, kritizuje se každý, i prezident.
Když jste kdysi dorazila na soustředění v luxusním lincolnu a prohlásila, že přece nepojedete trabantem, to nebyla provokace?
Nikdo z nás nechce žít v chudobě, peníze jsou určitě důležité, ovšem nejsou všechno. Ten lincoln objednal můj tehdejší přítel a každý přece raději využije komfortního vozu než trabanta.
Asi musíte mít hodně nepřátel, ne?
Nezabývám se tím. Mám kolem sebe lidi, kteří mě mají rádi a neléčí si žádné mindráky. A ti, co stojí proti mně, jsou většinou ubožáci, nejsou v životě šťastní.
Jednou jste ale narazila. Jak to bylo, když vám od dotěrného fanouška pomohla až policie?
To byla hrůza. Nejhorší bylo, že vyhrožoval mně i blízkým. Zmocnil se mého mailu, věděl téměř o každém mém kroku. Snažil se mě špehovat, být u mě. Tenkrát jsem udělala obrovskou chybu. Nedokázala jsem mu říct rázné ne, snažila jsem se to vyřešit diplomaticky, neranit ho. Ale už to vyšumělo, je to pryč. Ani jsem to nedala k soudu.
V Brazílii bych žila ráda
Když Václav Klaus dorazil na jaře do Blanska, radnice vás pozvala, abyste jako slavná rodačka město reprezentovala. Je vašim příznivcem?
Snad. Pokaždé, když byl v Blansku, tak obědval v rodinné restauraci, asi ho tam přivedlo jméno Hlaváčová. Ale mezi politiky mám jiného fandu, jednoho pana senátora.
Kterého?
Ne, to vám neprozradím. Jen řeknu, že je příjemné, když vám někdo esemeskou pošle senátorskou pusu.
O čem sníte? O hodném muži, malém domku a rozkvetlé zahradě...
... u moře. K životu už ho asi bezpodmínečně potřebuju. Nedávno jsem četla o jachtařce Lence Šmídové a záviděla jí, že se ráno probudí vedle svého přítele a kouká na delfíny.
Jaká země vás láká?
Nezáleží na zemi, záleží na lidech. Ale líbí se mi v Itálii, jižní Francii, miluju Brazílii.
Tam také milují vás. Když jste tam dorazila, prý z vás byli paf.
To víte, vysokou, divokou blondýnu jen tak nevidí. Kolem mě se strhl mumraj, kamery, fotografové, novináři. Každý chtěl rozhovory, fotila jsem na Copacabaně, ani na tréninku nebyl klid. Žila bych tam ráda.
Dokážete si ten sen naplnit z peněz, které vyděláte plaváním?
Nevím. Závoděním si buduju zkušenosti, které v budoucnu mohu prodat. Třeba budu zabezpečená a nebudu muset pracovat. A když se to nepovede,
