Ovšem dvaačtyřicetiletého nestora světového endura tamní pralesy a pískové cesty nepřekvapí. „Už jsem v Brazílii startoval. Před šesti roky se tam jel podnik mistrovství světa. Docela dobře si na něj pamatuju. Část tratě vedla pralesem, bylo to jako jízda tunelem,“ vzpomíná Bohumil Poslední.
A také co by jej mohlo v enduru překvapit? Startoval snad všude jel v Austrálii i v USA, ve všech evropských zemích, k tomu má zkušenosti ze slavného pouštního dobrodružství zvaného Rallye Dakar, kterou coby první Čech úspěšně dokončil za řídítky motocyklu.
„Dakar byl něco jiného než klasické enduro. Horší než fyzická námaha byla nekonečná samota. Sám v nekonečném písku, málem mě to vlezlo na mozek,“ konstatuje domažlický soutěžák.
Enduro přineslo domažlickému jezdci radost v podobě tuctu republikových mistrovských titulů a dvou stříbrných umístění v bavách Trophy teamu, ale také bolest. Jeho tělo poznamenal rovný tucet zlomenin.
„Boban“, jak jej nazývají lidé kolem terénních motorek, je motocyklový profesionál. Tvrdí ale, že u motocyklů nijak nezbohatne. Přitom jeho sportovní kariéra mohla vypadat úplně jinak.
Před nástupem na vojnu střídal motorky a fotbalovou branku. Jeho téměř dvoumetrová postava se k roli fotbalového gólmana hodí. „Kdyby mně šlo chytání po celý život tak, jako enduro, tak jsem na tom dneska finačně jinak. Ale stejně bych neměnil.“
Na startu Šestidenní chyběl jen když měl třeba zlomenou nohu. Vloni v Jablonci startoval v klubovém týmu a jeho parta vyhrála klubovou soutěž. Letos se vrací do elitní soutěže Trophy Teamů.
Má na to nárok. Vyhrál české mistrovství v absolutní klasifikaci. Manažer českého týmu Drahomír Gottvald považuje Posledního za oporu ýmu. „Měl by být tahounem družstva,“ prohlásil Gottvald.
Poslední nechce nechat nic náhodě. Do posledních dnů před odjezdem trénoval, jezdil motokrosy a za pískem, kterého má být v Brazílii většina, se vydal do okolí Hodonína a užil si ho více než dost.
Motocykloví závodníci bývají pořádně pověrčiví. Ani Poslední není jiný. Například nechce hotelový pokoj s číslem 13. To proto, že před roky ve třináctce bydlel a soutěž dopadla špatně.
Dokonce si na cestu přibalí talisman. „Malého kominíčka jsem si vozil i při předchozích Šestidenních v batůžku. Teď jsem ho nechal párkrát doma, ale do Brazílie poletí zase se mnou. Vlastně mně vždycky nosil štěstí,“ usmívá se jezdec.
O konci endurové kariéry nemluví. Říká, že ho motorky pořád stejně baví. A až nebudou, tak toho hned nechá.
„Za rok se jede Šestidenní v Polsku. Tamní tratě nemám rád, nesedí mně a taky jsem si tam zlomil obě ruce právě při Šestidenní. Proto tam nepojedu, i kdyby mě nominovali do národního Trophy Teamu. Ovšem další rok je naplánovaná Povážská Bystrica, moje oblíbené místo. Tam chybět nechci. A pak se uvidí,“ uvažuje Bohumil Poslední.
