Cítíte se jako funkcionář?
To ne, kdepak. V Mezinárodním olympijském výboru jsem za sportovce, a to je přece jen trošku jiná pozice. Musím přiznat, že zase tolikrát jsem neschůzoval. Možná bych se tomu měl věnovat víc.
A chcete to dělat?
Nejde jen o cestování a schůze, ale jestli na to člověk má mentálně. Zda může nějak pomoci, nebo ne.
Tuhle otázku máte vyřešenou?
Možná, že vypadám velice sebevědomě, ale to jsem se naučil při sportu. Ve sportovní diplomacii jsem vyloženě zajíc a mám o sobě pochybnosti. Potřebuji se spoustu věcí naučit.
Co třeba?
Ono se řekne, rozhodneš se tak, nebo tak. Ale člověk se nad tím zamýšlí, aby neuškodil. Když sportuji, uškodím maximálně sobě a malému okolí, které se mnou spolupracuje. V diplomacii musíte vážit slova. Tohle se u nás hodně podceňuje. Na politické scéně se kolikrát řeknou věci. My jsme sice zvyklí brát to třeba s nadhledem, ale ve světě se něco takového podstatně víc sleduje.
Poznal jste to třeba i v Moskvě?
Starosta Toronta se před volbou olympijského města nediplomaticky vyjádřil na adresu afrických zemí. Jsem přesvědčen, že to hrozně moc ovlivnilo hlasování ve prospěch Pekingu.
Dal vám sport něco, co v nové roli můžete využít?
Sport ovlivňuje osobnost člověka. Vždycky do cesty přijdou překážky. Když se vám něco stane, zjistíte, že spousta lidí s vámi byla jenom proto, že jste byl slavný. Já jsem rád, že jsem tohle prožil. Udělal jsem si názor, že mi spousta lidí může pomoct, ale zároveň ublížit.
Jste zvyklý žít pořád na vzduchu a většinou ve sportovním oblečení. Je vám nepříjemné vysedávat dlouhé hodiny na schůzích v obleku?
Sedět od devíti do jedné a od půl třetí do šesti není jednoduché. Sako mi nevadí, ale nemám rád kravatu. Nesnáším zapnutou košili, když nemůžu mít volný límeček. Naštěstí jsou kvalitní materiály, v nichž se člověk může cítit dobře.
Jak vám bylo, když jste se vrátil z Moskvy a začal znovu pořádně trénovat?
Psychicky jsem se uvolnil. Už jsem nepřemýšlel o tom, co se dělo v Moskvě. Často vlastně nevím, zda jsem se při jednáních rozhodl správně. Když jsem přijel, vrátil jsem se do struktury, kdy vím, co mám dělat a jsem si jistější.
Bylo tři týdny před mistrovstvím světa, musel jste v sobě obnovit touhu po vítězství?
To ve mně zůstalo. A pro mě je lepší říct, že chci vyhrát. Sport je takový. Vyhrajete, nebo prohrajete. Já jsem na velkých soutěžích víckrát prohrál než vyhrál. Ale nikdy ne sám se sebou, o tom jsem přesvědčený.
Všichni ale neříkají, že chtějí vyhrát...
To mně vadí, nevím, proč se někdo bojí dát si vyšší cíl. Třeba Američani jsou vždy přesvědčení, že jsou nejlepší, že vyhrají. Ve sportu je to důležité.
Vy jste se to taky naučil?
Před olympiádou v Sydney jsem byl na koni. A když při závodě Steve Backley hodil daleko, byl jsem přesvědčený, že ho porazím. To jsou chvíle, které přijdou, to se nedá naučit.
Říkáte, že nemůžete jít do boje jako navoněný frajer. Radši jste vousatý a rozcuchaný, tohle vám taky pomáhá?
Vypadat výhrůžně je při sportu někdy dobře. Nechci tím říct, že bych chtěl někomu ublížit. Soupeři vás sledují a pokud vidí, že z vás vyzařuje zarputilost a sebevědomí, může je to rozhodit.
Jste teď radši elegantním funkcionářem, nebo sportovcem ve zpoceném triku?
Jasně, že sportovcem. Už jenom proto, že ve sportu už není potom, skončíte a nazdar. Jakmile nevyužijete šanci ve sportu, už se to nedá vrátit.
 Jan Železný, sportovec roku 2000. |
