Co všechno se pro vás změnilo od chvíle, kdy jste se dozvěděla, že budete muset nahradit Veroniku Bortelovou?
Nejdřív mi pořádně zatrnulo, protože tahle role je dost obtížná. Postupně se s mnohem větší zodpovědností srovnávám a snad to časem bude úplně v pohodě. Dlouho jsem pořádně nehrála, byla jsem tu nová, a tak je to docela skok. Trenér mi teď také už při trénincích dává mnohem víc taktických pokynů a to je změna. Jinak se ale na rozehrávce budu střídat s Markétou Mokrošovou, takže ten tlak neleží naštěstí jen na mně.
Nastupovat v dresu USK neznamená ale jen se ctí projít ligou, je tu ještě Pohár Ronchettiové a konfrontace s kvalitními evropskými družstvy...
Celkově mám v Poháru odehráno asi tak třicet minut a to moc není. Hodně se proto bojím. Je to úplně něco jiného než liga. Stojí mě to hodně soustředění, ale vím, že pokud převáží strach, projeví se to na celém mém výkonu.
Předtím než jste přišla do USK, jste hrála v Brně (Lachema Brno, Královo Pole). Jaké jsou hlavní rozdíly mezi oběma kluby?
Dokud mělo Brno silného sponzora, šlo o hodně kvalitní, sehraný celek. To jsem ale byla dost mladá a nedostávala jsem příliš mnoho příležitostí. Když se pak kádr rozprchl, hrála jsem sice v základní sestavě, ale kvalita se posunula dolů. Teď na USK jsem součástí dobrého týmu, ale ve větším stresu.
Je po svátcích, začátek nového roku, zjišťovali trenéři, jestli jste si zahřešily, došlo na nějaké to vážení?
Ne, naštěstí ne. A byla jsem moc ráda. To v Brně jsme se vážily povinně a fungoval tam jednoduchý systém - co kilo, to kilo.
A co novoroční předsevzetí?
Ta si dávám každý rok. Horší už je to s jejich plněním... Pokaždé si říkám - budu víc trénovat, budu hubnout, víc se učit angličtinu, ale nějak to nefunguje.
