Co se dá vytěžit z vaší pozice velmi zkušeného závodníka?
Jo, říkají mi veterán. Už jsem si na to asi zvyknul, nejmladší už na mistrovství nebudu, o tom se přesvědčuji každou chvíli, když tahám občanku. Nějaké roky už mám a je to znát. Na druhou stranu i mé zkušenosti, třeba praktické ze střelnice, se mohou hodit. Vše má své plusy i mínusy. Pro mladé kluky je jednodušší závodit. Když jste na začátku kariéry, máte našlápnuto a máte spoustu závodů před sebou, tak každý pokažený závod snáz hodíte za hlavu. Na druhou stranu, pokud se vaše kariéra chýlí ke konci, každý pokažený závod vás víc mrzí, protože víte, že už jich moc nebude. Je to těžké. Stejně jako je těžké držet s tím dravým mládím krok.
Při zatím posledním Světovém poháru v Soldier Hollow jste bodoval ve sprintu a potom výborně zajel štafetu. Právě ta je závodem se speciálním tlakem a vy jste v ní v posledních letech dokázal vaše zkušenosti zužitkovat.
Já byl vždycky týmový hráč. Mnohokrát se mi stalo, že se mi povedlo na vrcholné akci zvládnout dobře štafetu a individuální závody jsem naopak odprásknul. Doufám, že pakliže ji v Östersundu pojedu, tak tým podržím. Ale neznamená to, že bych se upínal vyloženě na štafetu. Člověk je přece jen roky závoďák, chce závodit dobře i v individuálech.
Když si vzpomenete na své první mistrovství světa, co se vám vybaví?
Noo....
Copak?
No, ten Němec, co mi schovává věci, mi neumožní si vzpomenout. Jsou to už roky. Ono se to nezdá, ale každá sezona je velmi podobná. Pořád objíždíte ta samá místa a všechny ty šampionáty už vám trochu splývají dohromady.
Psal se rok 2003.
A bylo to v Chanty Mansijsku, co? Poprvé se jela mix štafeta. Já finišoval s Rico Grossem. A ten finiš jsem projel. Starej mazák Gross si mě vyškolil, nechal mě kus trati odtáhnoout a pak mě předjel na správném místě.
Je pro vás zároveň i krásným pocitem, že jste se 16 let v kuse dokázal probojovat na vrcholné biatlonové akce?
Tak je to snad obrázek toho, že jsem v těch letech dělal biatlon docela obstojně.
Za rok hostí mistrovství světa Anterselva. Na vaše předchozí mistrovství v tomto středisku, v roce 2006, si určitě pamatujete výborně, že?
(směje se) V Anterselvě? Tam bylo sluníčko, pěkné kopce. Když vám v Anterselvě zasvítí slunce, je ve sjezdech na trati hrozné zrcadlo.
Ale hlavně jste získal stříbrnou a bronzovou medaili.
Tak na ně si samozřejmě taky vzpomínám. Ale že bych se ukájel vzpomínkami na Anterselvu, tak to ne.
Držel jste tehdy krok i s Björndalenem.
Což bylo hezké. Björndalen byl v těch dobách docela hodně ujetou špičkou a v tu chvíli nebylo moc závoďáků, kteří s ním dokázali držet krok. Mně se zrovna na mistrovství světa sešla slušná forma a obstojně se mi v soubojích s ním dařilo. To byly super pocity. Na druhou stranu, je to už vážně dávno.
Už v prosinci jste zvažoval, co bude po této sezoně. Jak to máte v hlavě nastavené nyní?
Chci se rozhodovat až po sezoně, teď se tím nebudu zabývat. Při svěťáku v Canmore jsem měl skoro chuť hodit ručník. Je to celé hodně těžké. Jsem na sportovní životní režím i na můj sport a lidi kolem něj tak moc zvyklý, že není jednoduché z toho stereotypu vystoupit. Ale ono se to nějak vytříbí.
Přece jen, co ve vás nyní převažuje? Chuť skončit, nebo pokračovat?
Já mám pořád chuť závodit. Ale tvrdou realitou je, že se závody se letos peru a peru, což té chuti zase ubírá. Ty pocity je složité definovat.
Určitě vnímáte, jak vaše generace mizí ze scény.
To je právě blbé, už si nemám s kým povídat. S těmi mladými puberťáky moc nepokecáte. (směje se)
Trenéřina vás stále neláká?
V ní se úplně nevidím. Až ze závodního kolotoče vypadnu, budu chtít být víc s rodinou. Přitom trenér má chleba stejně tvrdý jako závodníci, také musí odjíždět hodně často pryč. Tím bych si nepomohl. Jen by to nebyla tak velká fyzická krize.
Až se dostanete v dubnu k zásadnímu rozhodnutí o vaší budoucnosti, bude do něj hodně mluvit i vaše manželka?
Samozřejmě. Je to i o komunikaci uvnitř rodiny. Neřeknu přece: Já chci závodit, vlez mi za klobouk. Nejde jen o ni, ale i o děti. Viktorka je větší, půjde v září do školy, mnohem víc si uvědomuje, že jí tatínek chybí. Hrozně to letí a já chci s ní strávit víc času.
