„Hned jsem se snažil volat domů a ulevilo se mi, když jsem slyšel, že jsou všichni v pohodě. Zároveň jsem se ale dozvěděl, že tornádo vznikalo jen nějakých pět set metrů za Břeclaví, což je opravdu kousíček,“ vrací se ve vzpomínkách o pár dnů zpátky třiadvacetiletý Holobrádek, který v extralize hraje už šestou sezonu za havlíčkobrodské Hrochy.
V okolí Břeclavi máte určitě dost příbuzných a známých, takže asi bylo nereálné domnívat se, že by se tornádo vyhnulo úplně všem. Nebo snad ano?
Samozřejmě máte pravdu, znám dost lidí, které tornádo poškodilo. Proto jsem taky okamžitě věděl, že hned, jak to bude možné, se budu snažit pomoct.
Softbalisté získali popáté v řadě titul mistrů Evropy, ve finále zdolali Dánsko |
Takže jste ani nestačil pořádně oslavit čerstvý titul evropského šampiona z Ledenic?
Jen to, co jsme s klukama stihli v sobotu po finálovém zápase (český výběr porazil Dány 4:2 - pozn. red.). V neděli jsme se pak rozjeli domů a já hned v pondělí zamířil do Hodonína.
Jak konkrétně tedy vaše pomoc vypadá?
Trávím čas v krizovém centru. Podílím se například na koordinaci dobrovolníků. A spolu s místními skauty se snažíme, aby měla veškerá pomoc, která sem přichází ze všech stran, hlavu a patu.
Dostal jste se i do některé z poničených vesnic?
Do všech. Projížděli jsme je už dvakrát spolu s kolegy z Červeného kříže. Musím říct, že je to fakt síla!
A to už je přitom spousta suti a dřeva odvezena a domy jsou alespoň provizorně zastřešené...
Právě že si člověk myslí, že po těch pár dnech už to bude lepší. Jenže ta hrůza je tam pořád.
Odklízecí práce v obci Mikulčice na jižní Moravě, kterou se prohnalo tornádo.
Je těžké uvěřit?
Přesně tak. Když to vidíte, říkáte si, že to nemůže být pravda. Myslím, že i těm lidem to dochází postupně. A bude ještě dlouhé týdny, měsíce a možná i roky. Potrvá to, než se všechno opraví.
Měl jste možnost mluvit s některými majiteli poničených domů, slyšet jejich příběhy na vlastní uši?
Něco málo ano, ale popravdě řečeno, nechci se do něčeho takového moc pouštět. Pro lidi tam je to totiž strašně náročné. Pořád dokola se jich na tu hrůzu někdo ptá. Ať už novináři, nebo pojišťováci. I z toho důvodu je tady skoro šedesát psychologů.
Tornádo na jižní MoravěZpravodajství |
Hodně lidí se snaží pomáhat podobně jako vy, další přispívají finančně nebo materiálně. Ale už se začínají objevovat i první negativa v podobě závisti a podvodů. Narazil jste i vy na něco podobného?
Vím o tom jen z doslechu. Má údajně docházet k situacím, kdy si lidé berou materiál, ačkoliv sami tornádem vůbec zasaženi nebyli. Jenže takové věci těžko ohlídáte. My se snažíme pomáhat, a pokud se někdo další neštítí téhle situace zneužít, je to na jeho svědomí.
Jak dlouho ještě plánujete v postižené oblasti zůstat?
Původně jsem si říkal, že tady budu tak dva nebo tři dny, ale jakmile se sem člověk dostane a vidí všechny ty příběhy a osudy, tak se mu nechce jen tak odcházet. Je nás víc, kteří jsme měli na tenhle týden už jiné plány, ovšem nakonec jsme je zrušili a zůstáváme ještě aspoň do konce týdne. Stejně bych se nemohl na nic jiného soustředit, když vím, co se tady děje.
Tragédie po tornádu v obci Moravská Nová Ves.
Nicméně na víkend jste si odskočil odehrát s Havlíčkovým Brodem pár extraligových zápasů...
To je pravda, odskočil jsem si na tři dny.
Neříkejte, že jste byl stoprocentně připravený. Nejprve náročný program na evropském šampionátu a pak celodenní šichty v koordinačním centru, to se přece musí projevit.
Je pravda, že vstáváme v pět a končíme pozdě večer, ale jsou tady i lidé, kteří spí sotva dvě hodiny denně. Únava už je na nich vidět extrémně, přesto chtějí pomáhat dál.
Takže jste extraligové zápasy zvládl v pohodě?
Sobotní program jsem vynechal. Přijel jsem v sobotu ráno úplně vyřízený, takže jsem celý den prospal. Hrál jsem až v neděli a v pondělí. A od úterka už jsem zase tady v Hodoníně.
Jaká byla víkendová bilance Hrochů?
Dvě vítězství a čtyři porážky. Hráli jsme ale s hodně silnými týmy, takže dvě výhry bereme a čtyři porážky nejsou žádná velká tragédie.
Vraťme se zpátky k vašemu odhodlání pomáhat. Jak velkou roli v něm hraje vaše skautská výchova?
Určitě velikou. Je nás tady ze Skauta mnohem víc a nikdo nad tím, jestli přijede pomoct, nepřemýšlel.
Vy prý rád diskutujete o roveringu, což je jedna z kategorií skautského hnutí určená dospívajícím, kde se z výchovy jedince stává sebevýchova. A pokud se nepletu, heslem roverů je „Sloužím“. Dá se tedy říct, že se tím řídíte?
Snažím se. Všichni jsme k tomu odmala vedeni, pomoc druhým je nám blízká.
Pojďme se chvíli věnovat nedávno skončenému mistrovství Evropy, na němž český tým vyhrál všechny zápasy. Vaše hodnocení šampionátu zřejmě bude jen pozitivní. Nebo snad ne?
Jasně. Navíc jsme si zajistili účast na mistrovství světa, což byl další cíl.
Z patnácti evropských šampionátů brala česká reprezentace pokaždé medaili, přičemž hned v jedenácti případech z toho bylo zlato. Není to už trošku nuda?
(usmívá se) Pro mě určitě ne, protože já teď byl teprve na prvním mistrovství Evropy dospělých. Byla to moje vítězná premiéra.
Ve finále vás ovšem trenéři střídali a hrdinou utkání s Dánskem se nakonec stal váš nadhazovačský kolega Jakub Osička...
To se stává, za mě je to takhle úplně v pohodě. Byli jsme v týmu čtyři výborní nadhazovači. A to, že tam trenéři dali Kubu, byla skvělá taktika, povedené střídání.
V minulosti jste se v létě vypravil sbírat další softbalové zkušenosti do zahraničních soutěží, konkrétně do Ameriky nebo na Nový Zéland. Plánujete něco podobného i letos?
Letos ne. Měl jsem sice letět zase do států, ale zrušil jsem to. Už taky kvůli bráchovi, který chystá svatbu.
Půjdete mu za svědka?
Přesně tak. Bude to někdy v polovině srpna a já se moc těším.
