Když seděl po závodě mistrovství světa v týmovém autobuse belgické stáje Pauwels Sauzen a vyprávěl o tom, jak měl na dosah největší výsledek svého života, bylo vidět, jak mu slzí oči.
„Nebrečel jsem. To ne. Jen jsem z toho všeho totálně vyčerpaný a zklamaný,“ vysvětloval pětadvacetiletý cyklokrosař Michael Boroš.
Mladý muž, který je už několik let českou mužskou reprezentační jedničkou v kategorii Elite, měl na dosah životní výsledek v zatím životní sezoně.
Na závodě mistrovství světa v nizozemském Valkenburgu jel na páté pozici. Jel dobře. Nebyla na něm znát únava. Držel za sebou své soupeře. To všechno až do poloviny předposledního okruhu.
Zavadil o bariéru. Otočila se mu řídítka. Musel do depa s kolem běžet. Ostatní mu ujížděli. Když naskočil na nový stroj, spadl mu řetěz. „Asi to nějak přitahuju, tyhle závěry,“ popsal.
Vzpomenete si? Mistrovství světa 2015 a Tábor. Jeho první velká akce mezi dospělými. Ještě jako jezdec táborského ČEZ Cyklo Teamu jel do posledního kola v první desítce. Jenže přijel třináctý. V posledním kole píchl. I tak byl tenkrát spokojený.
Letos s dvanáctým místem ne. Teď už mu podobné umístění nestačilo. „Jel jsem si pro pátou pozici. Měl jsem na to natrénováno. Spokojený jsem se svým výkonem a nejsem si ani vědomý, že bych udělal nějakou chybu. Naopak jsem si trať dobře najel. Ve sjezdech, kde se ostatní báli to pustit, jsem získával,“ popisoval a ještě k vývoji závodu přidal: „Já jsem se ani nechtěl za někým vézt. V takovémhle závodě musíte jet sám na sebe. Naopak by vám někdo před vámi mohl brzdit, spadnout a zastavit vás.“
Od Tábora 2015 totiž Michael Boroš urazil kus cesty. Svědčí o tom i fakt, že zatímco většina českého reprezentačního týmu musela vzít u týmových karavanů po závodě zavděk 300 metrů vzdálených společných sprch, on mohl využít zázemí speciálně upraveného autobusu jedné z větších belgických cyklokrosových stájí, do jejíhož juniorského týmu mimochodem přestoupil letošní juniorský vicemistr v českých barvách Tomáš Kopecký.
Boroš tak za pár let v Belgii získal zkušenosti, sebevědomí i postavení. Hodně na sobě pracuje ve všech směrech a přitom dále působí skromným a trochu plachým dojmem. „Dělám postupné kroky. Malé, ale každou sezonu se trochu posouvám,“ přiznává.
Se sezonou je spokojený
Po táborském mistrovství světa a svém přesunu do Belgie jezdil ve světovém poháru, který se dá považovat za měřítko výkonnosti, kolem dvacáté pozice. Loni se přiblížil k elitní desítce, letos pronikal pravidelně do ní. Dá se říct, že podle plánu. „Byl jsem hodně spokojený s prvními závody v Americe. Pak se mi povedly nějaké před Vánocemi, ale hlavně celý ten leden byl výborný,“ pochvaloval si.
Michael Boroš na trati mistrovství světa v nizozemském Valkenburgu.
A měl pravdu, protože dva týdny před šampionátem zajel svůj nejlepší výsledek v životě. Ve francouzském Nommay dorazil do cíle sedmý. I proto si mohl dovolit mluvit o tom, že je zatím se svou nejlepší sezonou, která pro něj ještě pokračuje několika závody do konce února, spokojený.
„Jen to mistrovství je taková kaňka,“ pokrčil rameny. Loni dojel na šampionátu sedmý. „Ale ten závod beru jako poučení, že můžu jezdit se špičkou, že mezi nima jsem,“ říká Michael Boroš.
