Bezprostředně po závodě na mistrovství světa v Paříži jste řekl: Házel jsem jako blbec, byl jsem zralý na psychologa. Vidíte to stejně i s odstupem tří měsíců?
Některé věci říkám nadneseně. Tehdy nikdo nic pořádného nehodil. V takovém případě mě výsledek štve daleko víc, než kdybych předvedl výkon, na který mám, a přesto prohrál.
Takže psychologa nevyhledáte?
Vůbec ne, moc na ně nevěřím. Prostě se vám jeden den daří a druhý den ne. Sport je v tomhle krutý. Během hodiny se rozhoduje o celé sezoně. Nebo o čtyřech letech.
Stále se před závody budíte ze spaní?
Občas. Měl jsem i období, kdy jsem spal úplně klidně. Což bývá znamením, že forma je.
A v Paříži?
Klidná noc. Přesto forma ideální nebyla. Ale nehodnotím svůj start na mistrovství světa tak negativně. Vždyť před sezonou jsem s ním ani moc nepočítal.
Zdálo se vám někdy o oštěpu?
Snad dvakrát v životě.
Házel jste ve snu daleko?
Jednou. Už je to dávno.
Neštěstím jedině záda
Všichni jsou přesvědčeni, že po olympiádě skončíte. Jenže vy jste nikde neřekl: Bude to moje poslední sezona.
Nerad mluvím o tom, co může dopadnout jinak. Určité vize mám, ale dokud nebude jisté, co budu dělat dál, nic neřeknu. Rozhodne spousta okolností.
Zkuste je aspoň nastínit. Ovlivní vás výsledek v Aténách?
Může a nemusí. Víc skutečně neprozradím.
Vtipkoval jste, že zaútočíte i na světový rekord veteránů.
Ne, ten mě vážně neláká. Někoho veteránské soutěže baví. Jiní v nich závodí, protože se neprosadili jako vrcholoví sportovci. Mají své touhy a jdou za nimi. Já mám jiné.
Kdy vás tělo nejvíc bolí? Při ranním vstávání?
Petr Novotný se mě na vyhlašování nejlepších atletů zeptal, kdy už si zase něco vymyslím. Docela jsem koukal. Chtěl jsem si to s ním vyříkat, ale nakonec jsem mlčel. Nikdy jsem neměl výron ani zlomeninu. Mým neštěstím jsou jedině záda. Jakmile dělám chyby v házení, druhý den je cítím.
Jinak ráno vyskočíte z postele?
Tak jako ve dvaceti už ne. Ale doopravdy těžko mi bývá jen v prvním měsíci přípravy. Než svaly zase naběhnou, jsem celej rozbitej.
Soustředění za 420 tisíc
Hovoří se o vašem možném návratu do Mezinárodního olympijského výboru. V roce 2001 jste funkci v komisi sportovců složil. Nelitujete?
Nedokázal bych všechno stihnout. Tehdy bylo hrozně důležité zasedání MOV v Moskvě, volili jsme prezidenta i dějiště olympiády. Kdybych do Moskvy nejel, moje práce by ztratila smysl. Přitom za chvíli mě čekalo mistrovství světa. Vyloženě jsem se v tom plácal. Když jsem novému prezidentovi Roggemu podal svoji rezignaci, řekl mi: Chápu vás. V budoucnu máte dveře otevřené.
Projdete jimi?
Nejdřív mě musí navrhnout ČOV. Pak se musím vejít do výběru MOV a teprve potom mě mohou v Aténách volit sportovci.
Jednou jste prohlásil, že oštěpaři z prvních tří míst si vydělají i na život po kariéře. Což je váš případ.
Záleží také na životním stylu. Někomu nestačí ani pět milionů korun ročně, jiný vystačí s málem. Já jsem na jednu stranu hrozně neskromný člověk. Zrovna jsem počítal, kolik zaplatím za soustředění. Tři měsíce s lidmi, které chci mít kolem sebe, vyjdou na 420 tisíc. Pro normálního člověka je to obrovská částka, ale já ji musím investovat. Ovšem jinak toho moc nepotřebuju: dobře se najíst, vyspat, občas si zahrát nějaké hry a někam se podívat.
Dobře, vyžijete tedy po kariéře i bez práce?
Nic nedělat je nezajímavé. Spíš bych řekl, že dlouhá léta ve špičce mi umožnila hledat si zaměstnání, které mě bude bavit. Na platu nejsem bytostně závislý.
Váš kamarád Backley chce být trenérem golfu.
Golf neumím, na rozdíl od Steva ho nehraju. I když kondičního trenéra golfistů bych možná zvládl.
A co ještě?
Třeba sportovní management. Motám se kolem sportu, něco znám, mohu pomoci.
Vyučil jste se automechanikem.
Umíte si představit, že byste znovu opravoval auta? Neměl bych šanci. Kdysi jsem dokázal auto rozebrat a zase složit. Teď už nesahám ani do vlastního. Vývoj šel dopředu šíleně rychle, všude je elektrotechnika. Kolikrát se v ní nevyznají ani proškolení profesionálové, natož amatéři jako já. Zvládnu maximálně blbosti jako výměnu kola.
Váš bratr je mistrem ve Škodovce. Jdete spolu někdy do hospody? Porovnáváte, jak rozdílně žijete?
Vídáme se málo. Spíš zajdu do hospody s kamarády. Ta naše parta je taky pěkná směsice lidí, od podnikatelů až po kluky s osmihodinovou pracovní dobou. Mám si co říct s kýmkoliv.
I vy jste podnikal. Už jste z podobných ambicí vyléčen? Poučil vás neúspěch při výstavbě sportovního areálu v Kosmonosech?
Částečně, ale ne nadosmrti. Když už člověk dostane přes hubu, nejlepší je to hned na začátku - aby pak mohl začít znovu. Baťa zbankrotoval třikrát a kde je dneska? Tím však neříkám, že já budu Baťa.
Cigarety? Neobhajitelné
Užíváte si po sezoně života? Znáte stav absolutní pohody?
Určitě. Zahraju si s klukama fotbálek, jdu na ryby, do hospody. To je pohoda.
A co životospráva?
Na podzim není zapotřebí tolik si ji hlídat. Nemůžete šlapat dvanáct měsíců naplno. Až zase naskočím do sezony, od června si nedám třeba ani pivo.
Steve Backley vzpomínal, jak Britové na konci soustředění v Mladé Boleslavi narazili sud a opekli prase.
Jo, v osmadevadesátém, před mistrovstvím Evropy v Budapešti. Byl jsem tehdy zraněný, ale tolik, co oni, bych nikdy nevypil. Speciálně Mike Hill si dal slušně do těla, pak dokonce v Nymburce zapomněl pas. Jenže na Evropě udělal nejlepší výkon v kariéře, skončil druhý. Asi mu to nevadilo.
Jak často vám trenér a manželka vyčítají cigarety?
Pořád nadávají. Já to beru.
Kolik denně vykouříte?
Jak kdy. Ale je mi jasné, že cigarety jsou neobhajitelné svinstvo. Nevidím v nich nic pozitivního.
Tak přestaňte.
Jo, taky už jsem chvíli nekouřil. Jednou přestanu. Až budu chtít...
Silnou vůli přece máte. Přinejmenším na trénink.
Jen se musím dopracovat do stavu: Teď chci, teď to doopravdy udělám. Potom pro to udělám všechno. Nejsem typ na postupné omezování kouření.
Na první pohled nejste ani ideálním prototypem zlatého oštěpaře. Laik by se zeptal: v čem je tedy vaše tajemství?
V jednoduchosti a složitosti zároveň. Asi jsem dokázal ze svého těla dostat víc než ostatní. Znám soupeře, kteří mají předpoklady pro větší výkon. Například Makarov. Nikdy však nedokázal skloubit sílu, rychlost a koordinaci dohromady. Nestačí být jen nejsilnějším.
Čechům chybí sebevědomí
Na šampionátu v Paříži jste se ostře ozval poté, co některá média kritizovala Romana Šebrleho. Takový jste nebýval.
Kritiku mám rád, pokud je přínosná. Člověk si musí uvědomit, že spoustu věcí dělá špatně. Ale štvalo mě, když Romana kritizovali za to, že před závodem tvrdil: Mám na to, abych vyhrál. Čechům chybí sebedůvěra, přitom ji potřebují. Proč se tedy pouštět do někoho, kdo si věří a dává to najevo? Co by potom psali o Američanech?
Z nich sebevědomí přímo prýští.
Jo, ti tvrdí, že vyhrajou, i když na to nemají. Ale oni jsou o tom vnitřně přesvědčeni. To je ve sportu i mimo něj hrozně důležité.
Jaký jste vy?
Už jako kluk jsem si věřil. Také jsem se tehdy ujišťoval, že jsem mladej a mám ještě spoustu závodů před sebou.
Co si říkáte teď?
Je mi 37, mám mraky medailí a přitom pořád házím, to je přece úžasné? Tak se na to nedívám. Pokud něco dokážu, druhý den to končí. Mediálně možná ne, jenže já jsem v pozici: skončil závod, začíná další.
Skutečně? Paříž pro vás přestala existovat?
Snažím se na ni nemyslet. Ne proto, že jsem byl čtvrtý. Choval bych se stejně, i kdybych vyhrál. Všechny medaile, co mám, jsou ve skříni. Nevysedávám u nich.
Ani je nikdy nevyndáte?
Jen když potřebuju pro něco vlízt do skříně. Ne že bych je neměl rád. Když se s někým bavím, vybaví se mi každý můj olympijský závod. Medailemi se však nijak nezatěžuju. Jsou minulostí.
Lukáš Pollert ty své prodal.
Já bych je nikomu nedal. Ale na druhou stranu: Lukáš si je vyhrál, měl právo udělat s nimi, co chce. Každý ať si zařídí svůj život, jak uzná za vhodné. Jen nesmíte překročit určité mantinely, které jsou dané.
Nikdy nebudu dokonalý
Prý jste neměl rád, když vám kamarádi říkali, že něco nedokážete.
Jen v určitých situacích. Vím, že jsou věci, které nedokážu, i kdybych se zbláznil.
Co třeba?
Práce na baráku, které jiní dělají levou zadní. Nebo stříhat stromy, aby mi druhý rok neuschly. Je mnohem víc toho, co neumím, než co umím. Ale uznávám, že takové činnosti ani nevyhledávám.
Máte radši oštěpařskou dokonalost?
Ani s oštěpem jsem nikdy nebyl a nebudu dokonalý. Dokonalost neexistuje. Každý z nás dělá spoustu chyb.
Jan Železný
■ Narodil se 16. června 1966 v Mladé Boleslavi.
■ Ženatý, otec dvou dětí.
■ Trojnásobný olympijský vítěz v hodu oštěpem (1992, 1996, 2000), stříbrný 1988.
■ Trojnásobný mistr světa (1993, 1995, 2001), bronzový 1987 a 1999. Letos v Paříži čtvrtý.
■ Světový rekordman výkonem 98,48 m z Jeny 1996.
■ Trojnásobný vítěz finále Grand prix (1993, 1995, 1997).
■ Nikdy nebyl mistrem Evropy, jeho jedinou medailí z ME je bronz z roku 1994.
■ Světový atlet roku 2000, evropský atlet roku v letech 1996 a 2000.
■ Čtyřikrát českým sportovcem roku, sedmkrát českým atletem roku.
Železného životní hody jeho očima
1. ???
Na ten stále ještě čekám. (Olympijský závod v Aténách se uskuteční 28. srpna 2004...)
2. Jena 1996: 98,48 m (světový rekord)
Světový rekord, který zatím nikdo nepřekonal. Že mám formu, to jsem věděl. Při odhodu jsem však v žádném případě nečekal, že oštěp doletí tak daleko.
3. Nitra 1987: 87,66m (světový rekord)
Můj první svěťák. Vůbec se mi na závody nechtělo! Naštěstí mě moje budoucí manželka přemluvila, abych za ní přijel. Až tím hodem jsem se posunul do světové špičky.
4. Barcelona 1992: 89,16m (olympijské vítězství)
Tak moc jsem si tehdy věřil... Od začátku závodu jsem byl vnitřně přesvědčený, že vyhraju. Šlo o první pokus soutěže a rozhodl o mé první zlaté olympijské medaili.
5. Oslo 2000: 90,56m (vítězství v Golden League)
V Oslu jsem vždycky startoval rád. Tenkrát mi nic nešlo, měl jsem na kontě jen 83 metrů, zatímco Makarov vedl s osmaosmdesáti. A najednou mi poslední hod doletěl za devadesátku.
 Oštěpař Jan Železný v akci. |
