Individuální sprint - bronz. Štafety - zlato. Družstva - opět nejcennější kov.
| ANKETA KRAJSKÝ SPORTOVEC MĚSÍCE Pardubický kraj: 1.Marta Lučanová (orientační běh) 388, 2. Lukáš Dryml (plochá dráha) 38, 3. Jaroslav Kulhavý (biker) 21. |
„Mistrovství mi vyšlo nad očekávání,“ zaradovala se 28letá závodnice Lokomotivy, která do letošních prázdnin běhala pod příjmením Štěrbová.
Tři mistrovské medaile měly značnou odezvu u čtenářů MF DNES a iDNES.cz. Svými hlasy ji pasovali na suverénní vítězku ankety o nejlepšího sportovce Pardubického kraje za září.
„Moc mě ocenění těší,“ pronesla Lučanová. „Už jen nominace mě překvapila, protože moje letošní sezona stála za prd. V podstatě jsem běhala jen v září.“
V posledních dvou letech si na vás zasedla smůla. Vloni jste onemocněla boreliózou. Co vás trápilo letos?
Měla jsem střevní problémy. Začala jsem trošku trénovat až v červenci. Myslela jsme si, že budu už jen tak doklusávat a zabalím to. První závody mi ale ukázaly, že na tom nejsem tak hrozně. Proto jsem se ještě připravila na opavský šampionát.
Bylo pro vás hodně těžké, že nemůžete běhat? Nebo jste byla po loňsku už zvyklá?
Už docela jo. Víc mě trápily zdravotní problémy než to, že nemůžu závodit. Byla jsem smířená i s tím, že nebudu běhat na vrcholové úrovni. Už to pro mě není priorita. Ale po září to ve mně zase hlodá.
Závodní přestávka vám aspoň dala na svatbu.
Přesně tak. Měli jsme ji 30. června.
Váš manžel Vladimír je také orientačním běžcem. Jezdila jste s ním jako doprovod po závodech, když jste sama neběhala?
Vůbec. Užívala jsem si volné víkendy. Letos mi to udělalo ještě větší radost než vloni. Nikam jsem nejezdila, byla jsem doma a užívala jsem si normální nesportovní život.
Zalíbil se vám?
Kdybyste se mě zeptal před měsícem, tak vám odpovím, že už nebudu jezdit na dvoudenní závody. Vyrazím leda tak na den někam blízko. Závodění mi ani nechybělo. Viděla jsem, že můžu dělat i něco jiného. Teď po úspěších se na to dívám trošku jinak. I když i v září jsme s manželem vynechali závody ve Vrbně pod Pradědem. Oba pracujeme na plný úvazek. Už nemáme sílu na to, abychom v sobotu ráno někam vyjeli, vrátili se v neděli v šest večer a druhý den šli do práce. Trošku si už vybíráme.
Orientační běh tedy u Lučanů doma není tématem číslo jedna?
Ale je (úsměv). Nejen orientační běh, ale sport vůbec. Přijdeme z práce a jdeme si zaběhat. Bez toho nemůžeme být. Kolem orienťáku se toho u nás točí hodně. Ale rozhodně nežijeme jen sportem jako profesionální sportovci.
Ale úspěšná jste v terénu dál. Snila jste před mistrovstvím republiky o medaili ze sprintu?
Ani náhodou! Vždyť jsem sprint ani nechtěla běžet.
Opravdu?
Myslela jsem si, že tři závody nevydržím. Ještě jsem rozbíhala štafetu a družstvo. Pak jsme se rozhodli, že v týmové soutěži poběžím nejkratší úsek, aby to bylo mírnější. Ale i tak jsem se chtěla ve sprintu jen rozběhat na další dva závody.
A nakonec z toho byl bronz.
Hodně mě překvapil. I když je pravda, že neběžela Dana Brožková. Kdyby přijela, byla bych čtvrtá. Ale i tak mě překvapilo, kolik holek jsem porazila. Byl to ovšem poměrně specifický závod. Nebyl to klasický sprint. Na trati bylo hodně kontrol. Dost záleželo na plynulosti, nejen na rychlosti.
Nebyla jste v cíli i trošku smutná? Od zlata vás dělilo jen pět vteřin?
Ale čtvrtou jsem porazila o tři vteřiny. Dopadlo to dobře. Samozřejmě by bylo hezké mít tři tituly za víkend. Ale já jsem před mistrovstvím vůbec nevěřila v individuální medaili. Ani ve dvě vítězství v týmových závodech.
Ale ve štafetě jste přece zlato obhajovaly.
Jenže loňský šampionát kolidoval se Světovým pohárem. Šest nejlepších žen i mužů na něm chybělo, což oslabilo spoustu klubů. Letos jsem čekala tvrdší boj. Dost nám pomohlo, že Daně Brožkové nevyšel závod. Dala nám titul zadarmo. Byla jsem přesvědčená, že Jičín porazit nemůžeme, protože holky Brožkovy letos běhají neskutečně.
Zlato vám však neuniklo a získala jste ho i v soutěži klubů. Není vám po takovém úspěchu líto, že sezona končí?
Ani ne. Spíše mám radost, že mi září vyšlo. Nemuselo to tak být a nemusela jsem mít žádnou chuť do tréninku na příští rok. Teď ji mám.
Umocňuje vaši chuť i touha běžet v příštím roce mistrovství světa, které se bude konat v Česku?
Do určitě míry asi jo. Ale jak jsem říkala, priority už mám trošku někde jinde. Nedávám si to jako cíl. Tři roky pracuji na plný úvazek, nemám už takové tréninkové možnosti. Projevuje se to i na zdraví. Neupínám se k tomu. Navíc konkurence bude velká, holky si na nominaci brousí zuby. Uvidíme. Když budu zdravá, nic se nepokazí, pokusím se nominovat. Bylo by to fajn. Když to nevyjde, život půjde dál.
Završit kariéru na mistrovství světa doma by ale nebylo špatné, že?
Každý si to myslí, ale já takovou motivaci nemám. Klidně se na mistrovství pojedu podívat jako divák. Navíc doma bude větší nervozita a já v tomto směru nejsem nejsilnější povaha. Možná bych radši běžela někde jinde. Ale atmosféra bude určitě pěkná. I pro diváka (úsměv).
Takže na příští rok je vaším největším přáním především zdraví.
Přesně tak. A užít si závody, které budu chtít.
