Proto ani nemám žádnou domácí síň slávy. Až si ji jednou vyzdobím, pověsím je tam, mezi ostatní. Jakou pro mě mají cenu? Stejnou jako dvě předchozí medaile z Nagana, jsou přece olympijské. Spokojená budu, až k nim přidám ještě aspoň jednu z Turína, proto se vracím na lyže.
Abych řekla pravdu, ani jsem nevěřila, že se to podaří dotáhnout. A taky jsem měla jiné starosti. Příjemnější a teplejší potěšení než studené medaile.
Jestli to jsou originály, nebo dodělávky? Ježíši, to ani nevím, nestačila jsem se zeptat. Bronzová vypadá stejně jako ta, co jsem vrátila. A stříbrná? Fakt nevím. Neřeším to. Nebudu je prodávat. Mají pro mě cenu jako osobní vzpomínka.
Přestože tu pravou radost z nich, nebo spíš z jedné z nich, jsem si neužila. V cíli jsem byla čtvrtá a bulela jsem. Až po čase se ukázalo, že neprávem, protože Lazutinová dopovala. Teď už je to jedno.
Při dodatečném přebírání v Karolinu se mi trošku lámal hlas. Spíš ale z těch všech slavných lyžařů kolem mě.
Tleskali mi, prý přesně minutu a třiadvacet vteřin. Za tu dobu mi hlavou problesklo, co všechno se od olympiády odehrálo. V mém životě se změnilo hodně.