Sport miloval od útlého věku, takže zkoušel fotbal, florbal, basketbal, ale třeba i bojové sporty. Na střední škole ho však jednou kamarád v Praze přemluvil na trénink amerického fotbalu – a ten se následně stal pro Matěje Večese sportem číslo jedna.
„Americký fotbal je krásný v tom, že když vážíte trochu víc, tak vám nikdo neřekne: jsi tlustý. Naopak, řeknou vám, že je vaše váha super, že vás chtějí do týmu. A takhle jsem začínal i já,“ prozrazuje nová posila vysočinských Gladiátorů.
Třicetiletý bývalý reprezentant Matěj Večes v Jihlavě nejen hraje, ale zároveň působí i jako jeden z koučů.
Americký fotbal nemá v Česku nějakou extra dlouhou historii. Jaké tedy byly vaše začátky?
Je pravda, že trenéři tehdy ještě v Česku moc nebyli. Vždycky říkám, že to z naší strany bylo na začátku hlavně o bouchání do helem. (směje se) Každopádně jsem si tenhle sport okamžitě zamiloval. On to vlastně není jen sport, je to životní styl. Jde téměř o rodinu. Všichni za vámi stojí. To jsem u žádného jiného sportu nezažil.
Máte pocit, že například obyčejný fotbal se americkému nevyrovná?
V mých očích ne. Jasně, mám ho taky rád, ale podle mě je v normálním fotbalu až moc individualit. V tom americkém táhneme všichni za jedno lano.
Americký fotbal je krásný v tom, že když vážíte trochu víc, tak vám nikdo neřekne: jsi tlustý.
Matěj Večes
Nicméně pro laika je americký fotbal něco jako ragby. Na první pohled má člověk pocit, že se mezi sebou hráči snaží zlikvidovat. Měl jste někdy nějaké vážné zranění?
Nejprve se vás zeptám, kolik máte času? Ono to totiž chvilku zabere, než je všechny spočítám. (směje se) Ale teď vážně, prodělal jsem jedenáct operací v celkové narkóze.
To zní dost strašidelně...
Jenže já právě nechci, aby to vyznělo špatně pro americký fotbal. U mě je to spíš o smůle. Zpočátku jsem dost doplácel na slabší přípravu, kvůli které mi pak praskaly svaly. Ovšem nejhorší bylo, když jsem si jednou zlomil nohu. Málem jsem o ni tehdy přišel. Naštěstí všechno dobře dopadlo.
Plán Gladiátorů z Vysočiny? Dokončit, co loni v nedohrané sezoně začali |
Každopádně, když se na vás člověk podívá, tak vy se svojí postavou se asi venku večer chodit nebojíte...
Ne, to se opravdu nebojím. Dřív to ale mělo spíš opačný účinek. Když jsem byl mladý a chodil jsem na diskotéky, tak si na mně ovínění kluci měli často potřebu něco dokazovat.
A jak to s takovým jedincem potom dopadlo?
Většinou jsem ho silně objal, donesl ho až k vyhazovači a vrátil se zpátky tančit. (směje se)
O vás je známo, že vám říkají Hulk (podle hrdiny ze stejnojmenného akčního filmu – pozn. red.), vadilo vám to někdy?
Vůbec ne. Všichni kluci kolem mě měli rádi superhrdiny jako Supermana, Iron Mana a podobně, ale já si odmalička oblíbil Hulka. Líbilo se mi, že to byl vesměs hodnej týpek, akorát, když se naštval, tak potom všechno zničil. A já to mám podobně. Normálně jsem hodný, ovšem jak vlezu na hřiště, tak zezelenám. (směje se)
Mám se ptát, kolikrát jste filmy s Hulkem viděl?
To asi raději ani nebudu počítat. Prostě mockrát.
Pojďme se tedy zase na chvilku vrátit k americkému fotbalu. Proč jste si před letošní sezonou vybral jako svoje další působiště vysočinské Gladiátory?
My už jsme o nějaké vzájemné spolupráci mluvili loni, ale já byl tehdy u Prague Mustangs, takže z toho nakonec sešlo. Jenže letos Mustangové nejvyšší soutěž nehrají, a tak jsem se s Jihlavou domluvil, že za ni budu jednak hrát, a navíc u týmu působit ještě i jako kouč defenzivní lajny.
Čím na vás Gladiátoři zapůsobili?
Když pominu Prague Panthers, kteří českou ligu nehrají, tak podle mě má Jihlava momentálně nejpropracovanější program v republice. Jedná se vlastně o profesionální organizaci.
Přitom historie klubu Vysočina Gladiators není zrovna dlouhá. Sledoval jste jeho růst?
Určitě. Dokonce si pamatuju, že jsme s mým velkým kamarádem Josefem Fuksou měli takový projekt, se kterým jsme se několikrát zúčastnili soustředění Gladiátorů a byli jsme nadšení, kam a jakou rychlostí se Jihlava posouvá. A teď nemyslím jenom po hráčské stránce. Je to klub, který působí velmi profesionálně. A to je především zásluha managementu.
Myslíte si, že by jednou mohla uspět i na evropské scéně? Zamířit například do některé zahraniční ligy jako třeba právě vámi zmiňovaní Prague Panthers?
Podle mě rozhodně ano. Letos jdeme bojovat o titul a jako další cíl by přirozeně připadal v úvahu nějaký evropský pohár či liga. I když toho já zrovna nejsem moc velký zastánce, protože bych chtěl spíš vylepšovat americký fotbal v Česku. Nicméně zabojovat o některý z evropských pohárů, to je podle mě do budoucna reálné.
Z letošní sezony máte zatím odehraný jeden zápas, v němž jste zvítězili v Přerově 28:6. Dá se říct, že to byl povedený vstup do nového ročníku?
Naše kvalita se projevila hlavně ve druhém poločasu. Přerov mě příjemně překvapil, ale samozřejmě ještě příjemněji mě překvapili naši hráči, kteří se nesložili po prvním zaváhání a zápas zvládli.
V neděli od 15.45 vás čeká úvodní letošní domácí vystoupení. Jak vy osobně se těšíte na premiéru ve vysočinském dresu v Jihlavě?
Velmi, protože si troufám tvrdit, že zápasy v Jihlavě patří k těm nejlepším. Je to opravdu zážitek. Navíc se po dlouhé době budeme moci představit domácím fanouškům, tak doufám, že jich přijde co nejvíc.
A co byste řekl o soupeři, na kterého narazíte? Tedy o týmu Ostrava Steelers?
Chystáme se na ně jako na každého jiného soupeře. Ostravu rozhodně nepodceňujeme, víme, že do toho umí šlápnout, každopádně nebereme nic jiného než vítězství.
