Po šesti letech na lavičce Talentu, třech mistrovských titulech v řadě a stříbru z uplynulé sezony cítí, že nastal čas loučení. Čas na „nový“ život.
„Už to pomalinku začalo padat do stereotypů a to jsem nechtěl připustit. Jako trenér musíte pořád vymýšlet nové věci. A v téhle roli jde v první řadě právě o tu energii, která vám umožní hráče přesvědčit, co po nich žádáte. Jak to nefunguje, jak to spadne do zaběhlých kolejí, hráči se toho rádi drží a je to cesta dolů. A mně ta energie, abych je dokopal dál, už chyběla,“ přiznává sedmačtyřicetiletý Šetlík.
Že tahle sezona bude pro něj poslední v Plzni, věděl předem. Tým po něm přebírá dlouholetý spoluhráč a kamarád Michal Tonar. Šetlíkovi právě začíná život po házené.
Takže, jaký bude?
Úplně bez házené to nebude, ale pracovně ano. Na tuhle svobodu se těším, protože jako trenér jste v zatížení pořád. Vlastně i dovolenou s rodinou plánujete podle toho, kdy začne letní příprava, co vás s týmem čeká.
Teď už víte, jak letošní dovolená bude vypadat?
Léto na Hracholuskách. (Šetlík s manželkou vlastní a provozují rekreační objekt s restaurací Pohoda blízko Pňovan u břehu vodní nádrže, pozn. aut.) V září pojedeme k moři, ale stejně bude dovolená spojená i s házenou. Jen si ji teď užiju jako fanoušek, k čemuž jsem se v uplynulých letech nedostal. Takže při návratu bude zastávka v Celje a ve Veszprému, chci se podívat na nějaké zápasy. Po dlouhé době plánuju i výlet do Německa na bundesligu, zase si užiju jinou atmosféru...
Vždycky jste říkal, že trénovat chcete jen Plzeň. Mohou to příští měsíce změnit?
Je to pravda. Kdo ví, co se stane za půl roku, za rok. Ale momentálně je to dané tak, že jako trenéra mě nic jiného než Plzeň nezajímá. Asi v tom je i moje lenost. (smích)
Radíte se o tom i doma?
Rodina to nechává na mně. A já ani nejsem typ, co by si práci tahal domů. Ale žena už také vnímala, že té energie mi ubývá. Vlastně od 17 let se pořád točím ve vrcholové házené, je to stále stejný životní rytmus. Jednou si člověk musí říct: Dost, teď to udělám jinak.
Podle původních plánů jste se měl jako kouč zapojit do tréninkového střediska mládeže, jenže plzeňský Talent jej od svazu nezískal. Mrzí vás to?
Mrzí. Byla to pro mě dobrá varianta a nevím, proč to nevyšlo, proč to svaz Plzni nepřiklepnul. Ale tak to je, nic s tím nenadělám.
Extraligový tým předáváte Michalu Tonarovi, se kterým se léta dobře znáte. Prozradíte mu, na koho si má dát pozor?
Vždyť on má doma dva syny, kteří tady hrají a ti už mu určitě všechno naprášili (smích). Já nemám co práskat. A myslím, že Michal má svoji hlavu a své zdroje.
Na co z těch uplynulých šesti let budete nejvíc vzpomínat?
Získali jsme tři tituly a nepřemýšlím, jestli má některý z nich větší váhu. Beru to celkově, že ty závěrečné roky se povedly, třikrát zlato a jedno stříbro, to je krásná éra. Ale najdou se tam i nepříjemné chvilky. Vždycky jsem si přál vyhrát Český pohár a nikdy se mi to nepovedlo. A pak je tam i něco podružného, ale to asi nebudu říkat...
Jen to zkuste.
V době mého trénování vyhrál ligu Jičín. Pro mě to bylo něco nepředstavitelného, nesl jsem to těžce. Přitom on si ji opravdu vybojoval a ty body si uhrál. Já nechci, aby to vyznělo špatně proti Jičínu, to bych se tam už nesměl ukázat. (smích) Ale prostě je to věc, kterou jsem si neuměl představit. Hloupost, co?
Tak něco vážnějšího. Zadrhlo se to někdy mezi vámi a vedením plzeňského klubu?
I to tahle práce přináší. Ale je dobře, že klub tady vlastní dva lidé, kteří házenou sami hráli a rozumí jí. Někdy jsme se dostali do sporu a mně v tu chvíli přišlo, že jsou netrpěliví. Ale na druhou stranu, i když jsem některé věci neslyšel rád, nutily mě k zamyšlení a zpětně to bylo správně. To je ten vývoj, který celý klub žene dopředu. Jsem rád, že jsme ty krizovější chvilky zvládli, teď si bez problémů podáme ruce a vzájemně si poděkujeme. Obě strany mají na co vzpomínat.
Toužil jste se víc prosadit i v evropských pohárech. Je to pro české kluby vůbec reálné?
Pro české kluby je klíčový los. Když v předkolech narazíte na Rakušáky nebo Švýcary, cesta do základní skupiny Poháru EHF existuje, tomu věřím. A k tomu musíte v hráčích budovat sebevědomí. Když jsme loni dostali dánský Kolding, nejtěžšího možného soupeře, viděl jsem na nich hned, že víra vyprchává. Ale to logicky souvisí s finančními limity. Kdyby se dal navýšit rozpočet, tým pořád doplňovat... Jenže v Česku je to omezené.
Až půjdete v příští sezoně v Plzni na extraligu jako fanoušek, nebude vás to z hlediště podvědomě nutit ke koučování?
Určitě ne. Každý člověk má nějaký názor, ale já klukům budu hlavně fandit, stále zůstávám členem klubu. Pořád je to o Plzni, kam házená patří. A sám moc dobře vím, že se trenérovi nepodaří vždycky všechno, i když má nejlepší úmysly.
