Je mu 36 let, před devíti lety se stal juniorským mistrem světa v rallye, pak léta závodil i v elitním šampionátu WRC. Jenže na konci roku 2015 definitivně pochopil, že tenhle seriál protežující tovární týmy pro něj – pro soukromníka z Česka – už není. A když se zrovna v té době svezl v dakarském speciálu, tak na slavný závod, o kterém jako kluk hltal knížky, rovnou vyrazil. Brzy měl jasno, že tohle bude i jeho osud. „Cítil jsem, že se ve WRC už dál neposunu, že na víc nemám.“
Zároveň ale poznal, že Dakar je několikaletý proces. Těžko jako nováček, obzvlášť v soukromém týmu, hned napoprvé ohromíte. Potřebujete se učit, občas dostat přes prsty, trpět v poušti. Mnozí harcovníci říkají, že až při třetí čtvrté účasti teprve závodíte, vše předtím je jen poznávání.
A teď je tu Prokop počtvrté a znovu touží pokračovat ve vzestupné tendenci svých předchozích výsledků (14., 11., 7.). „Sním o tom, že se dohrabu k první pětce, ale říct nahlas, že v ní pojedu, tak na to ještě nemám koule. A říct, že chci stát na bedně, tak to bych si musel dát přes pusu. Těch velkých kluků se pořád bojím, protože vím, jak jedou. Chtěl bych mezi ně patřit, chtěl bych umět jezdit jako oni – že jen nedupnete na plyn, ale že fakt víte, co s autem děláte. Postupně to umím v některých úsecích víc a víc, ale oni to umí do rána do večera.“
Vzor, který obdivovala i máma
Ano, o nejsilnějších soupeřích – těch „velkých klucích“ – mluví s respektem i úctou. Zvlášť když třeba Carlose Sainze, dvojnásobného mistra světa v rallye i posledního vítěze Dakaru, měl od dětských let za vzor. Líbilo se mu jeho vystupování, jak říká „gentlemansky arogantní“, navíc od své mámy slýchával, že tenhle Španěl je ze všech jezdců ten největší švihák.
Teď při Dakaru i jiných maratonských soutěží se 56letý El Matador téměř každé ráno opírá o Prokopův vůz, usrkává kávu a vypráví zážitky z rallye i o synovi, který čtyři roky závodí v F1. „Furt se ale stydím vyndat telefon, vyfotit se s ním a poslat to mámě,“ žertuje. „Že však tento člověk respektuje mě a mé auto, je symbol, že jsme se někam posunuli.“
Vskutku posunul. Prokop mluví skromně, ale třeba Tomáš Ouředníček, kterého teď čeká šestý Dakar a coby navigátor dojel před deseti lety sedmý, tvrdí: „Jestli může někdy český jezdec vyhrát Dakar, pak je to Martin. Naučil se písky a je to dříč.“
Rallye Dakar 2019Účastníky 41. ročníku Rallye Dakar čeká v deseti lednových etapách přes 5 500 kilometrů, z toho téměř 3 000 v rámci rychlostních zkoušek. Tradiční soutěž se poprvé v historii uskuteční na území jediné země, start 7. ledna i cíl 17. ledna bude v peruánské metropoli Limě a tratě bude ze 70 procent tvořit písek. Celkem je přihlášeno 534 účastníků na 334 strojích, z toho přes 30 procent tvoří nováčci. Mezi startujícími je i 26 Čechů, o deset méně než v minulém ročníku. Pojede pět českých motocyklistů, jeden jezdec na čtyřkolce, tři posádky automobilů a pět posádek kamionů. A stejně jako letos budou závodit i dvě ženy (celkově 17 na startu). |
Není to ojedinělý „výkřik“ chvály. Prokop vážně zraje. Rychlost mu ani při jeho dakarské premiéře nechyběla, aby také ano po letech ve WRC, zato se děsil písku a pouště. Dělal v nich hloupé chyby, často zapadal, netušil, kdy můžete jet naplno a kdy naopak hrozí průšvih.
„Viděl jsem dunky a začalo se mi klepat srdce, ještě než jsem tam dojel. Dneska se v písku cítím stokrát lépe, a když vidím duny, tak říkám, že tady zkusíme něco nahnat.“
Je to klíč k úspěchu, zvlášť v tom nadcházejícím ročníku. Po letech kritiky, že Dakaru chybí písek, tedy jeho DNA, že se z něj po přesunu do Jižní Ameriky vytratilo ono africké žluté nekonečno, to bude v lednu návrat ke kořenům. Pojede se sice jen v jedné zemi, Peru, zato organizátoři oznámili, že se 70 procent etap odehraje v písku.
Nástraha každých deset metrů
A byť soutěžních kilometrů bude méně než v minulosti (2 961), Prokop tvrdí: „Po sportovní stránce to bude výživnější. 300 kilometrů po rovině a 300 kilometrů v písku se nedá srovnat. Rovinu projede každý, ale 300 kilometrů v písku dá jen pár lidí na světě. Tam nemáte nástrahu každých pět kilometrů, ale každých deset metrů. Oddechnete si, že už to máte za sebou, a za další dvě vteřiny přijde průšvih.“
Možná to od něj zní lehce rouhačsky, když tvrdí, že čím těžší Dakar, tím pro něj lépe. Je rád, že erzety nepovedou po tzv. velbloudí trávě, kde držíte plyn na podlaze, skáčete a ve vysoké rychlosti riskujete. Teď to bude o boji a šikovnosti v písku.
„Spousta lidí si v něm může vylámat zuby. Favoriti, kteří za to berou hlava nehlava, můžou o úspěch snadno přijít,“ míní Prokop. „Když do pouště pustí 520 lidí, tak nevěřím, že to dají. Bude to rozvrtané, že to málokdo projede.“
Klíčové je být každý den mezi nejrychlejšími a následně startovat mezi prvními. Aby i v tomto Prokop uspěl, angažoval pomocníka. V jeho týmu jede již zmíněný Ouředníček, jehož úkolem je šéfovi při potížích urychleně pomoct. Tak to funguje u bohatých továrních týmů a v boji o elitní pětku je to nutnost. Prokop k ní míří.
