"Víc si vážím zlata z disku, protože jsem nečekal, že by se mi mohlo podařit," líčí olomoucký rodák, který má nakročeno do pražské Dukly.
Vaší nejsilnější disciplínou je ale koule. Nemrzí vás tedy, že jste skončil za Tomášem Staňkem "až" druhý?
Myslel jsem samozřejmě výš, ale když Staněk hodil přes devatenáct (19,16 m), tak už jsem nějak extra nebojoval. Nepočítal jsem s tím, že se mi podaří ho dohnat.
Šance na medaili se vám připisovala i na červencové Evropě do 22 let v Tampere a nakonec z toho bylo šesté místo. Zklamání?
Myslel jsem ještě výš, ale nechci říkat jak. Cítil jsem se také dobře, bohužel jsem to v závodě neprodal. Šesté místo je ale také dobré, neberu to jako extra zklamání.
Svázala vás nervozita velké akce?
To ne, už dřív jsem byl na mistrovství světa i Evropy juniorů. Právě nervozitu jsem vůbec necítil, až mi to ve finále chybělo. Nebyl jsem správně nahecovaný.
Je vám dvacet let a v tomto věku většina atletů s ambicemi na vrcholový sport Olomouc opouští a míří do některého z velkých klubů. Platí to i u vás?
Už před rokem jsem odešel do střediska v Praze na Dukle a teď čekám, jak dopadnou jednání o tom, jestli zůstanu i nadále. Zatím tam trénuji a závodím stále za Olomouc. Ale chtěl bych se sportu věnovat na nejvyšší úrovni. Baví mě a ani nevím, co jiného bych dělal.
Takže chcete jít ve stopách Ladislava Prášila, kterého Dukla vystřelila na světovou úroveň?
Přesun na Duklu přece působí na každého jinak. Laďa měl zdravotní problémy a jak se z nich dostal, tak mu výkonnost vyletěla. Tréninky v Dukle mi prospěly, pod Petrem Stehlíkem máme dobrou skupinu a je to lepší, než když jsem v poslední době v Olomouci trénoval sám. Teď to má s Laďou Prášilem i Martinem Staňkem jiný náboj a kdyby mé působení v Dukle nedopadlo, byl bych zklamaný. V kvalitě tréninků ale jinak tak velký rozdíl není, Viktor Znojil je také dobrý trenér.
Martin Novák
S Prášilem jste trénoval už v Olomouci. Porovnávali jste se?
Tehdy to bylo dobré a bavilo mě to. Vždycky jsem se díval jak házel v mém věku a snažil jsem se mu co nejvíc vyrovnat. Do juniorů jsem byl pořád před ním, ale ve dvaadvacítkách uzdravil koleno a měl velký skok. Takže příští rok bude těžší se mu dorovnat.
Kdy jste s atletikou začínal?
Až v patnácti, šestnácti letech. Dlouho jsem hrál fotbal za Holici a chodil do atletické třídy na ZŠ Heyrovského. Chodil jsem i na školské závody a většinou jsem prohrával, tak jsem se chtěl jen zlepšit. Pak jsem viděl, jak tam trénuje Laďa ještě s dalšími vrhači a celkem se mi to zalíbilo. Atletika mě chytla a když jsme ve fotbale měli problémy, vykašlal jsem se na něj a začal se vrhům věnovat naplno.
Když oba sporty srovnáte, v čem jsou jejich přednosti a zápory?
Na atletice mi vyhovuje individualita, kdy se můžu soustředit jen sám na sebe a nemusím se spoléhat na ostatní. Fotbal má kreativitu, ta mi začala nedávno chybět, tak si teď chodím zahrát s kamarády. A v zimě mi pomáhá udržovat kondici.
