V jednom kole byl při víkendové Zlaté lyži bývalý reprezentant Martin Koukal. „Jako sportovec jsem měl určitě víc času,“ líčil nový manažer sportovní přípravy Svazu lyžařů ČR, když se unavený v tiskovém středisku posadil u šálku kávy.
Jak jste si užil Zlatou lyži?
Hodně pracovně. Měli jsme v Novém Městě devatenáct sportovců a museli jsme se o ně postarat. Měl jsem coby vedoucí na starosti devět lidí národní skupiny, dělal jsem všechno. Porady, s Lukášem Sacherem přihlášky, koordinaci lidí na místě. Kdo měl ruce, nohy, pracoval. Obnášelo to i mazání lyží, testování měli naštěstí na starosti servisáci áčka. Na trati jsme podávali informace závodníkům nebo hůlky.
Martin Koukal (37)* Bývalý lyžařský reprezentant pracuje jako manažer sportovní přípravy v lyžařském svazu. |
Jak vás tak poslouchám, muselo být jednodušší závodit.
Časově určitě jo. Jako závodník si vstanete, jak vám to vyhovuje. Chce se po vás, abyste se nasnídal a připravil na závod, vybral si lyže. Teď funguju od půl deváté ráno a končím v půl osmé večer. Po závodě následovalo chystání lyží na další den, v šest porada, večeře, časový plán, pak malé osobní volno.
Stihl jste vůbec navštívit rodiče ve Žďáře nad Sázavou?
Stavil jsem se doma ve čtvrtek při cestě na Zlatou lyži. V pátek se za mnou před závody stavil táta, po závodech se zase zastavím já. O týden dřív, kdy bylo v Novém Městě mistrovství republiky, jsem u rodičů jednu noc přespal. Ale Zlatá lyže nebyla o návštěvách.
Co obnáší vaše nová role manažera sportovní přípravy?
Hlavně koordinaci všech reprezentačních družstev. Máme tým A a B, juniorů a olympijských nadějí, letos nás čeká olympiáda mládeže v norském Lillehammeru.
Jste na svazu spokojený?
Pracuji tam teprve od května. Je to jiná role, jsem rád, že je to v lyžování, které jsem dělal celý život, mám ho rád a kterému aspoň trošku rozumím. Pořád se učím nové věci. Jde o výsledky i nové děti. Aby jich bylo co nejvíc a abychom identifikovali ty talenty, které budou jezdit co nejlepší výsledky v mezinárodní konkurenci.
Jak je na tom mládežnické lyžování ve srovnání s biatlonem, který v Česku zažívá boom?
Teď se dá říct, že s biatlonem prohráváme. Bývalo to obráceně. Je to o výsledcích dospělé reprezentace. Bývaly doby, kdy my jsme jezdili dobře a byl zájem o nás. Teď je větší zájem o biatlon. Ale i biatlonisté se musí naučit lyžovat. Spousta světových biatlonistů umí dobře jezdit i klasiku. Děti se mohou rozhodnout a vrátit se třeba k běhu na lyžích, nebo obráceně. Nejlepší biatlonisté musí umět dobře lyžovat, bez toho se neprosadí.
V české reprezentaci je za Lukášem Bauerem a Martinem Jakšem velká mezera. Vidíte nějaký horizont, kdy se Češi zase dotáhnou do špičky?
Je to daň v lyžařsky menších zemích. U nás to bývá ve vlnách. Naše generace měla ultrasilné áčko, ostatní neměli moc šancí se dostat mezi nejlepší a lyžováním se živit, takže zvolili jinou cestu. My jsme zestárli a skončili, určitá generace tady chybí. Většina kluků v širším týmu je do 23 let, potřebují nějaký čas a jezdit závody. Mládežníci teď vidí, že je šance se do reprezentace dostat. Před námi byla generace Václava Korunky, Pavla Bence a dalších kluků, kteří měli medaili. Když oni končili, nastoupili jsme my.
Lukáš Bauer, se kterým jste se od mládí přetahoval o vítězství a oba vás to posunovalo výš...
(skáče do řeči) Posunovalo to celý tým, Jirka Magál je jen o rok starší než já, stejně jako Lukáš.
... veterán Bauer i v 38 letech pokračuje v kariéře.
Je to super. Každý si to nalajnuje jinak. Já ve svěťáku skončil už v roce 2011 a pak už jsem jezdil jen laufy. Někdo končí dřív, někdo dýl. Záleží na motivaci.
Když jste se teď vrátil na velkou akci do Nového Města, necukaly vám nohy?
Ne. I tak si zalyžuju dost. Svoje jsem si odjezdil a už si nepotřebuju nic dokazovat. Třeba při Jizerské padesátce jsem jel nějaký sprint a kratší závod, ale když netrénuju, nemůžu lyžovat s těmi nejlepšími.
Jste v kontaktu s některými závodníky z ciziny? Prohodíte pár slov se starými známými, když se během závodů potkáte?
Moc ne. Bylo tu dost mladých závodníků, každý tým bydlel jinde. Kdybych tu byl jako divák, mám více času. A jestli mám mezi závodníky kamarády? Ne zrovna mezi závodníky, ale jsem v užším kontaktu s norským trenérem Trondem Nystadem. Byl jsem u něj doma, bydlí v rakouském Ramsau.
Máte dvě děti, jednou jsem je viděl na dětských cyklistických závodech u prarodičů ve Žďáře. Už si vybrali nějaký sport?
Sebastian je hodně do freestylu, jezdí na BMX, hraje baseball a baví ho parkour, takže spolu chodíme do tělocvičny zkoušet nějaké věci. Sandra chodí na tenis a na lezení. Na lyžích se hýbeme společně.
Závodit na lyžích nebudou?
Když budou chtít, určitě by mě to potěšilo. Ale není to tak, že bych viděl ze svých dětí profesionální sportovce, to je hodně tvrdý chleba.
Na konci kariéry jste pod svým jménem začal organizovat lyžařské kempy. Jaký je o ně zájem?
Kempy administruje moje manželka, zájem je poměrně velký, větší než zima v Česku. Je to limitované počasím. Během léta děláme i teambuilding. Baví mě předávat zkušenosti, ať už dospělým, nebo dětem.
Při Zlaté lyži jste se potkal také s horolezcem Radkem Jarošem, se kterým jste před lety vylezl na nepálskou osmitisícovku Čo Oju. Jaroš teď plánuje, že vyleze nejvyšší vrcholy všech kontinentů. Přidáte se k některé expedici?
Nějaké debaty vedeme, ale v zimě nemám ani čas plánovat. Nějaké vize máme, uvidíme. Musel bych taky najít sponzory, tahle zábava není zadarmo. Po Čo Oju už jsem na žádném velkém kopci nebyl, jen několikrát na skialpech. Od roku 2006 mám rodinu, to už nejde skloubit. Být v zimě tři měsíce pryč a pak ještě odjet na měsíc do Himálaje, to by nefungovalo dobře.
