Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Jakš vypráví o nové roli, šikaně, i o tréninku, na který nebyl zvyklý

Martin Jakš, archivní foto | foto: Svaz lyžařů ČR

12 2017
Hodně se toho pro něj za poslední roky změnilo. Tak dlouho byl Martin Jakš benjamínkem české reprezentace klasických lyžařů, až se v letošní sezoně, která vyvrcholí na olympiádě v jihokorejském Pchjongčchangu, stal jejím matadorem. „Mám diametrálně odlišnou roli,“ říká jedenatřicetiletý lyžař, který si musel zvykat i na nový styl tréninku. Českou reprezentaci totiž na jaře převzal finský šéftrenér Ilkka Jarva.

Jak moc se trénink pod novým finským koučem změnil?
Rozdíl tam určitě je, ale zase není až tak markantní. Ilkka si se spoustou lidí sedl lidsky i jako trenér. Má velkou snahu povznést zase české lyžování k úspěchům. Pro mě ta změna byla velká, vždyť jsem po tolika letech s Mírou Petráskem přešel pod nového kouče. Ale zatím všechno funguje, uvidíme, jaké budou v zimě výsledky.

V čem konkrétně je ta největší změna?
Ten tréninkový objem je vyšší, ale zase je postavený do nižší intenzity, než bylo zvykem. A to je zase doplňováno nadstandardními rychlými tréninky. Vlastně je to model, kterým se lyžování v posledních letech ubírá. A velký důraz dává Ilkka taky na sílu vrchní části těla. V dálkových bězích Ski Classics se jezdí vyloženě soupaží a ta se v poslední době dostala i do našeho lyžování, které je díky tomu rychlejší. Já osobně mám v soupaži ještě velké rezervy, ale doufám že to, co jsme stihli letos natrénovat, mi v zimě pomůže.

Je pravda, že Jarva v letní přípravě úplně vynechává kolo?
Je to pravda, skoro z našeho tréninkového plánu zmizelo. Když jsem na jaře začínal trénovat sám, jezdil jsem tradiční objem na kole a říkal si, že je to zvláštní, protože ho v plánu máme míň a míň. Pak jsme se spolu domluvili, že na něj čas od času regeneračně sednu. Bavil jsem se o tom v Norsku s finskými běžci Mikou Häkkinenem a Iivo Niskanenem a ti mi říkali, že na kole jezdí minimálně. Hodně se podivovali, když jsem jim vykládal, že jsme na nich občas v létě i závodili.

Martin Jakš na Mallorce v rámci svého cyklisticko-relaxačního kempu.

KDYSI NA MALLORCE. Martin Jakš během svého cyklisticko-relaxačního kempu před šesti lety.

Čemu se ještě Finové divili?
Jednou jsme spolu běželi relativně pomalu, tak na mě koukali, že hrozně dýchám a ventiluju jako kdybych u toho umíral (smích).

Jak dlouho vám trvalo, než jste si na změny v tréninku zvykl?
Až takový problém to nebyl, šlo to relativně hned. Jsem typ, který rád trénuje hodně, takže jsem byl za větší objemy rád. V rychlých trénincích mám trochu problém, protože mi chybí síla. Ale není to nic závažného. Je to spíš o tom, abychom byli připravení na hromadný finiš, nebo nástupy v průběhu závodu.

Takže cítíte, že závodní rychlost máte?
Rád bych řekl, že jsem rychlý, ale ona se u nás ta rychlost špatně porovnává. Opravdu to ukáží až první závody Světového poháru.

Jak moc je jiná olympijská příprava? Myslíte na Hry často?
Pro nás jako pro sportovce je olympiáda samozřejmě to nejvíc, všechno k ní směřuje. Ale není to tak, že bych na ni během přípravy každý den myslel. Snažím se hlavně splnit to, co jsme si na jaře naplánovali.

Přesto, kdy si na olympiádu během tréninků vzpomenete?
Nejvíc mi k ní myšlenky sjedou během tréninků, ve kterých se mi daří. To si říkám: Tohle je dobrý tempo, to by mohlo být na nějaký slušný výsledek. A zase v trénincích, kdy to stojí úplně za prd, tak si říkám: To nevím, jestli je tohle ideální. Ale takových superdobrých a superšpatných tréninků je málo. Většina je těch normálních, kde vnímáte jen techniku a držení určitého tempa.

Pomáhají vám v přípravě třeba myšlenky na úspěšnou olympiádu ve Vancouveru?
Pomáhají, protože jsou pozitivní. Vancouver byl exkluzivní, byla to má první olympiáda, získali jsme medaili ve štafetě, mám na to víc než dobré vzpomínky. Ale i na Soči rád vzpomínám, přece jen je to olympiáda, už jen účast na ní je odměnou pro sportovce. V Koreji bych se s tou pro mě zřejmě poslední olympiádou rád rozloučil zase dobrým výsledkem.

Fotogalerie

V aktuálním týmu jste vlastně jediným, kdo zažil Vancouver před osmi lety. Dlouho jste byl v A-týmu nejmladší, teď jste nejstarší. Jak se v něm vaše role změnila?
Je diametrálně odlišná. Když jsem ke klukům naskočil jako benjamínek do super rozjeté party, byl jsem o deset let mladší než všichni ostatní. Neměl jsem žádné starosti a ani povinnosti kolem lyžování, což je teď jiné. Mám rodinu, takže všechno vnímám trochu jinak. Dřív jsem to byl já, kdo dělal na soustředěních blbosti, teď je to naopak.

Mladší kolegové vás zlobí?
Někdy jo. Myslím, že moc lidí nezažilo, aby je kluci mladší o pět až deset let šikanovali (smích).

Šikanovali? Jak se to projevuje?
Teď si konkrétní případ nevybavím, ale pořád si ze mě dělají nějakou srandu.

Zase jim za trest můžete ujet.
Zkouším to. Někdy to jde, jindy to jde hůř. Ale občas jim nastoupím a jedu. Pak je i ten trénink trochu příjemnější, když jedu sám, nebo jen s jedním parťákem.

Spoléhá na vás občas šéftrenér Jarva, že máte rozum a půjdete mladším příkladem?
O tom jsme se nebavili. Já totiž nebyl na prvním společném soustředění, léčil jsem koleno a tak jsme se poznávali trochu dýl. Komunikovali jsme spolu přes Skype a když jsme pak vyrazili na první společné soustředění, říkal mi, že si trochu oddych. Měl strach, že nám to nebude klapat, že budu mít individuální manýry. Tak je rád, že to ve skupině funguje, já v ní trénuju rád.







Hledáte maminku v okolí na společné aktivity?
Hledáte maminku v okolí na společné aktivity?

Tyhle maminky na eMimino.cz jsou na tom stejně.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze