Vážně se to stalo jen před dvanácti měsíci? Tehdy jako teenagerka bojovala ve finále Roland Garros, nyní se dočasně vrátila k životu, který už koresponduje s běžnými starostmi jejích vrstevníků.
Další smůla Vondroušové. Zranila se v den turnaje a comeback odkládá |
„Aspoň jsem pauzu využila. Maturitu jsem si chtěla dodělat za každou cenu. Když není co dělat, aspoň trochu zaměstnám mozek,“ popisuje: „Písemná část v pohodě, hned jsem se dívala na výsledky, nějak jsem to zvládla. Ještě ústní, snad to dotáhnu. Ve škole jsem nebyla hrozně dlouho, už nejsem zvyklá.“ Aspoň nějaké dílčí zisky tedy přináší doba koronavirová.
Neúspěšný titulový duel proti Ashleigh Bartyové vystřelil Vondroušovou mezi tenisovou smetánku. Po Roland Garros měla našlápnuto na Turnaj mistryň – jenže zraněné zápěstí ji připravilo o zbytek tenisového roku 2019.
Zdraví ji zbrzdilo i v aktuálním návratu, kvůli břišnímu svalu musela jen pár hodin před startem turnaje LiveScore Cup pořadatelům ze Štvanice předat omluvenku. Nyní by mělo snad jít pouze o záležitost dnů. Taky už se na tenis tak těší!
„Je to totiž strašný rozdíl,“ srovnává současné biflování na maturitu se standardní tenisovou řeholí. „Minulý týden jsem se učila docela dost, celé dny, hrála jsem jenom jednou. Jít si na kurt na hodinu a půl zapinkat pro mě bylo vysvobození. Říkala jsem si: Je krásné stát tady, ne se něco drtit.“
Tenis je obvykle nekončícím tokem turnajů, výher a porážek. Jenže covid-19 tomu vystavěl hráze. „Ani mi radši neříkejte, že za Paříž obhajuju 1 200 bodů, k tomu další za Řím. Sama nevím, jak by body padaly a jak by to chtěli udělat, kdyby se turnaje zase spustily,“ dumá.
Dvanáct měsíců každopádně uteklo jako lusknutím prstů. „Zdá se mi to docela dávno,“ říká Vondroušová. „Pořád v hlavě vidím tu skvělou partu lidí, jak jsme to společně prožívali. A taky mám Paříž vlastně jako poslední vzpomínku na hraní. Pak už jen pár turnajů – a kvůli ruce jsem stála půl roku. Teda mně to už přijde spíš jako čtyři roky. Je to zdlouhavé. Tréninky byly občas fraktura vůle.“
V něčem je standardní život čerstvých dvanáctníků příjemnější než kočování s raketami v báglu. „Vídám se častěji s rodinou. Mám nové tetování, asi trochu předmaturitní krize – jen abstraktní čáry, já nemám tetování s významem,“ zasměje se. „Taky jsem si konečně zařídila byt v Praze. Je tu se mnou ségra, protože už z toho doma šílí.“
Ale? „Na druhou stranu jsem zvyklá cestovat, být v jednom kole. Teď se pro nás zastavil čas.“ Brzy se to má rozeběhnout, konání US Open vypadá čím dál reálněji. Jen věci nebudou jako dřív.
Vondroušová chce zase na Roland Garros uspět. Ať bude kdykoliv |
„I já slyšela, že to chtějí hrát bez diváků a každý by si mohl vzít jen jednoho člověka. Mně je to jedno, vozím jen Herňu (kouče Jana Hernycha), ale ostatní mají fakt hodně lidí. Nevím, jak by reagovali,“ dumá. Do toho život pouze na hlídané trase pokoj–stadion: „Hrála bych ráda, ale odrazují mě omezení. Být někde v hotelu v karanténě, to mi přijde takové lámání přes koleno.“
Měl to být rok, ve kterém obhájí svoji příslušnost mezi nejlepšími. Místo toho čeká a čeká. A učí se. „Zápasový stres mi docela chybí. Ale vybrala jsem si ho při učení – z češtiny jsem byla mírně ve stresu,“ říká Vondroušová.
Aspoň nějaký dílčí triumf tak má za sebou. Byť ještě bez bodů do žebříčků.
