Už vás lidé poznávají i na ulici?
Tu a tam. Hlavně když jsem ve sportovním. Ale není to zatím kdovíjak hrozné, rušivé. Občas mě někdo překvapí ve škole, že mě pozná dokonce i v civilu.
Stala jste se během toho roku sebevědomější biatlonistkou?
Určitě. Vím teď, že se ani těch nejlepších holek nemusím tolik bát, že s nimi dokážu objet kolo a fyzicky mě to nepoloží. Cítím, že už mám mezi nimi místo.
Poznáte i z reakcí soupeřek, že si vás také Wiererová a spol. zařadily mezi favoritky?
Zdraví mě a asi o mně vědí. A protože máme norského kouče, přijdou mi po povedeném závodě pogratulovat třeba i Johannes nebo Tarjei Bö. Což je vážně příjemné.
Baví vás tento nově objevovaný svět?
Letos mě nejvíc baví náš tým, který je úplně super. Evka (Kristejn Puskarčíková) mi říkala, že ji bolí břicho, jak se s námi pořád směje. Je strašně fajn, že se nepřestáváme smát. Chceme tak udržet pozitivní energii a nahecovat se.
Co způsobilo, že atmosféra v týmu se tak moc změnila?
Prostě jsme si najednou sedly. To mohly způsobit i úplné maličkosti. Nic si nezávidíme, fandíme si. A jsme rády, že našimi výkony můžeme Egilovi (trenérovi Gjellandovi) vracet jeho péči. Když se kterékoliv z nás něco povede, je to důkaz, že Egil odvádí dobrou práci.
V čem spočívá jeho kouzlo?
Umí pracovat s holčičím týmem, což není vůbec jednoduché a každý to nedokáže. Egil i náš druhý kouč Jířa Holubec v tom umí dobře chodit. Egil je správný psycholog. Ví, že s námi nemůže zacházet stejně jako s kluky.
A jak tedy?
To asi nedokážu popsat. Ale jsem za Egila vážně ráda. Během roku se toho moc stihnout nedá a on dostal v Česku k dispozici jen pár holek. To není jako v Norsku, kde mu jich dají do ruky třicet a má takřka jistotu, že některá z nich bude dobrá. Nás je tady pět, o to těžší je s tak malým počtem něco dokázat.
I on si pochvaluje letošní pracovitost celého týmu, ale zároveň i mnohem větší spontánnost všech svých závodnic.
Jo, ta nám pomáhá. Kdybychom všechny jen seděly a dumaly, proč se nám něco nepovedlo, bude nálada k ničemu. Jasně, že se musíme zamyslet, když se nám závod nepovede, ale zároveň nemá cenu utápět se ve výsledku jednoho závodu. Snažíme se navzájem podporovat. A jde to.
Přivykla jste už i věčnému cestování?
Občas se dá přežít líp a občas hůř. Letos jsem poprvé v kariéře strávila opravdu dlouhý čas na severu u polárního kruhu, kde nás deptala i ta jejich neustálá tma. Ačkoliv když jste někde déle než dva týdny, připadá vám to dlouhé vždycky.
V září jste zahájila magisterské studium na České zemědělské univerzitě v Praze. Daří se vám propojit ho s biatlonem?
Chodila jsem tam před hlavní sezonou, kdykoliv jsem byla doma. Ale teď během putování po svěťácích jsem toho do školy moc nevytvořila. Zkoušek mám moc, nějaké hned po Vánocích a zatím toho moc neumím.
Skutečnost, že se z vás stává žádaná biatlonová tvář, potvrzuje i kalendář mezinárodní federace IBU na rok 2020, kde jste pronikla mezi vyvolené osobnosti.
Vážně? To ani nevím.
SNÍMEK PRO KALENDÁŘ IBU. Tato faotografie, pořízená po vítězství Markéty Davidové v lednové Anterselvě, byla vybrána i do kalendáře IBU pro rok 2020.
Jste v něm na jedné straně společně s Lisou Vittozziovou.
Tak to je pro mě pocta. Asi už to mé jméno není úplně neznámé. Možná je to dané tím, že se mi povedlo pár závodů. A snad i tím, že kamarádím s Evkou Puskarčíkovou. O té všichni vědí, že se nadchne pro každou blbost. Proto za námi častokrát chodí lidé z IBU, jestli nechceme něco fotit nebo natáčet.
Co jste pro ně natáčely?
Teď zrovna nějakou andělskou pohádku. Obě jsme byly andělé.
Máte herecké sklony?
Nemám. Dělaly jsme to docela dlouho, protože jsme nebyly schopné zapamatovat si správně tři anglické věty.
Společně s Jessikou Jislovou jste se pustily i do organizování tematických týmových večírků. Také na nich se snažíte vypínat hlavu od biatlonu?
Hlavně se u toho strašně nasmějeme, a to nás pak hrozně spojuje. Teď jsme měli v Hochfilzenu vánoční večírek s maskami a já byla namalovaná jako srnečka Rudolf. Původně jsem měla být sob, koupila jsem si na to sobí rohy, jenže při všech těch našich přejezdech jsem je někde zašantročila.
Musíte také poslední dobou řešit množící se nabídky na spolupráci od potenciálních sponzorů?
S těmi je to celkem v pohodě, nabídky jsou filtrované svazem, pod kontrolou našeho šéfa Jiřího Hamzy.
Coby viceprezident IBU se musí opakovaně zabývat i dopingem. Jak vnímáte, že někteří biatlonisté si s ním nadále pomáhají?
Je to z mého pohledu hrozný. Nesouhlasím s tím a divím se, že se pak ti sportovci ještě vracejí. Že vůbec mají odvahu přijít zpět mezi čisté sportovce a závodit dál.
Třeba Rus Loginov? Nebo jeho krajanka Starychová?
Přesně tak.
Podle vás by tedy měla platit nulová tolerance?
Já vím, že určit správnou hranici viny je těžké. Existují nejspíš i dopingové případy, kdy závodník dostává a bere něco, o čem ani pořádně neví, co to obsahuje – a najednou je v pozitivním testu v uvozovkách nevinně, ačkoliv každý by měl mít za sebe zodpovědnost a měl by si i takové věci hlídat. Ale pak jsou kauzy, kde je jasné, že jste vyloženě podváděli za účelem zlepšit se.
Například když chytnou sportovce na EPO?
Právě to jsem myslela.
V takovém případě by měl platit doživotní zákaz startu?
Ano. Neznám detaily jednotlivých případů, ale vezměte si lidi, kteří brali nějakou dobu doping, prasklo to na ně, dostali dvouletou stopku a potom se vrátili. Kde je dokázané, že ta jejich předchozí dopingová kúra je nemohla posunout natolik dál, že z toho i po těch dvou letech stále těží? Kdo ví, třeba kdyby tito lidé tehdy doping nebrali, nebyli by ani po svém návratu tak dobří. To mi přijde nefér.
