Bere to s nadhledem, těžká zranění pravého ramena, která vyspravila až zářijová operace, byla daleko horší. Že teď tělo drží pohromadě, raději Kraj rychle z pověrčivosti zaťuká na zuby.
Cukřík pro manželku
Příliš se nezměnil, i když si o sobě občas přečte, že nezvládl nával slávy. Chodí rozevlátým krokem v černé kožené bundě, na bradě má týdenní strniště. Umí se nahlas rozesmát, až se lidé v pražské pizzerii otáčejí. A když si objedná kávu, rychle schová jeden cukřík do kapsy, protože jeho manželka je sbírá.
Letos boxoval jednou, na začátku února při interlize v Žilině: na body porazil nebezpečného Litevce Jasevičiuse. „Potřeboval jsem někoho zbít, abych věděl, že se mi vrací síla. Jeden zápas rovná se deset tréninků,“ zvážní boxer.
Pečlivě se připravoval: na trénink a domů, maximálně s manželkou do kina, po večírcích nechodil. „Díky bohu to odříkání k něčemu bylo. Jinak bych se asi složil. Co bych se jinak namáhal, kdyby to k ničemu nevedlo.“ Hrdina poslední olympiády se zranil předloni, po půlroční pauze musel rameno léčit znovu.
A po porážce v prvním kole na letním mistrovství Evropy zase. Až podzimní operace pomohla. Když nemohl do ringu, radost mu dělal aspoň malý Rudolf, syn, který v neděli slavil první narozeniny. Nový dům v Mělníku se zaplnil: „Takovou oslavu jsem jako kluk nikdy nezažil. Sešlo se přes dvacet lidí.“
Syn je Zobák
Když Kraj mluví o synkovi, ze srdnatého boxera se stává citlivý táta. Ačkoliv... „Když mě Zobák vytočí, tak bych ho přerazil.“ Zobák? Tak malému říká a také Ruda a Rudka. „Ještě nechodí, ale leze čiperně. Za minutu se umí schovat, něco nového ochutnat nebo si skřípnout prsty ve dveřích.“
Krajovy oči září a boxer vypráví, co má v plánu: syna oholit, až mu pořádně začnou růst vlasy. Pak se trochu zamračí a říká: „Škoda, že je vzteklý po mně. Stačí, abych s ním byl hodinu sám, protože manželka chodí cvičit, a mám toho plné zuby. Máma bych být nechtěl.“
Zastřelit se nepůjdu
Už čtyři měsíce Kraj boxuje naplno a bez úlev. Koncem března bude zápasit za Gaži Brno při utkání v Dubnici, v dubnu pak při dalším kole v Ústí nad Labem proti Kubánci Velozovi. „Musím mu nandat, co se do něj vejde.“ Všichni už ho mají za favorita, se stříbrnou medailí z olympiády ani nemohou jinak.
Pětadvacetiletý Kraj by byl někdy raději mužem beze jména, od kterého se nic nečeká. „Povede se mi zápas a říká se: Jo, dobrý, šlo to. Nedej bože, když se nedaří. To jsem hned povaleč, co netrénuje a chodí po večírcích.“
Sám říká, že není mašina na vítězství, ale ještě jeden velký triumf by rád zažil. „Kdy? Někdy! Víc neřeknu.“ Takže třeba příští rok na olympiádě v Aténách? Kraj uhne pohledem. Hlavně se do Atén musí kvalifikovat, což znamená mít medaili z mistrovství Evropy v Chorvatsku nebo pak ve dvou následujících kvalifikačních turnajích vybojovat finále. „Když to nevyjde, zklame mě to. Ale zastřelit bych se asi nešel.“ A znovu se rozesměje.
