Na střet s německým důchodcem v osobním automobilu, po němž skončil v příkopu, si Maier pamatuje. "Myslel jsem, že stihnu ještě nohu zvednout, ale pak jsem si to rozmyslel. Vlastně jsem měl obrovské štěstí, že jsem měl batoh, díky němu jsem si
neporanil záda. Nechci ani pomyslet, co se všechno mohlo stát," citoval list Maiera.
Protože byl rakouský lyžař zvyklý na neustálý pohyb, tvrdý trénink a jiné aktivity, dny strávené na lůžku jsou pro něj utrpením. "Nebaví mě jen tak se válet, nudím se," posteskl si. Lékaře Maier nabádá, aby u něj už začali s terapií, a loudí na
nich odpověď, co má udělat pro to, aby co nejdříve zase začal chodit.
Odborníci jsou s jeho zdravotním stavem spokojeni, ale neradi slyší o spekulacích o brzkém návratu. Největší optimisté už jej totiž vidí na únorové olympiádě v Salt Lake City. "Zprávy o tom, že začne brzy zase sportovat, by se mohly na jeho stavu negativně projevit," varoval primář Alois Karlbauer.
Víkend ještě Maier stráví na jednotce intenzívní péče, až v polovině příštího týdne bude moci poprvé vstát. Už myslí i na lyže. "Hned až se uzdravím, zase je vytáhnu," těší se. V žádném případě nepomýšlí na konec kariéry, i když mu hrozila amputace nohy.
"Takhle přece nemohu skončit. Ještě jsem nedokázal všechno, co jsem chtěl. Nebyl by to dobrý konec kariéry, ten jsem si představoval jinak," bránil se černým myšlenkám. Nějakou dobu se však musí spokojit ještě s nemocničním prostředím. S výjimkou péče lékařů se mu ale moc nezamlouvá. "Pudink nebo houska? Přineste mi raději menu od McDonald's," poprosil s úsměvem personál.
