Od loňska dojíždí také do nově založeného oddílu ve Žďáru nad Sázavou. Nadšení a vůli klubů z menších měst oceňuje mimo jiné i proto, že budoucnost krasobruslařského sportu moc růžově nevidí.
Jak se, s ohledem na své zkušenosti bývalého závodníka a později trenéra, díváte na současný stav českého krasobruslení?
Bohužel si myslím, že na příštích nejméně deset nebo patnáct let tady po Michalovi Březinovi bude velká díra, žádná nová sportovní naděje nám neroste. Není se ani čemu divit – většina dětí dnes není zvyklá makat, dřít, za něčím si dlouhodobě jít. Chtějí mít všechno hned, navíc žijí často mimo reálný svět, jen za obrazovkou počítače nebo mobilu. Je to přitom škoda, kdysi jsme měli skvělé a úspěšné krasobruslaře, patřili jsme ke špičce tohoto sportu.
„Děti se nevedou ani tak k tomu, aby něčeho dosáhly, ale aby vydělaly co nejvíc peněz. Často pomocí nejrůznějších kliček a známostí.“ |
Kdo za to podle vás může?
Děti samotné za to samozřejmě nemohou, je to dáno rodiči, kteří mnohdy nemají snahu a trpělivost vést děti ke sportu a chybí jim i ochota obětovat potomkovi čas a něco ze své vlastní kariéry. Protože krasobruslení je velmi náročný sport, který nejde ošidit. Svoji roli v tom všem hraje samozřejmě i současná hektická a komerční doba, kdy se děti nevedou ani tak k tomu, aby něčeho skutečně dosáhly, ale aby vydělaly co nejvíc peněz, často i pomocí nejrůznějších kliček a známostí… A pokud už dítě rodiče na nějaký sport dají, vedou často spíš populární sporty, jako je třeba hokej, fotbal nebo tenis, kde se ten úspěch a výdělek jeví rychlejší a reálnější.
Čím to je, že u dětí vede zmiňovaný hokej, fotbal nebo tenis?
Krasobruslení, stejně jako třeba gymnastika, patří k opravdu top individuálním sportům. Je velmi náročné jak fyzicky, tak finančně i motivačně. Tam prostě nejde vynechat před závodem trénink, s takovou si pak trenér nedovolí pustit svého svěřence na sál nebo na led, to by se mu tam pak mohl klidně i zabít. A málokdo z rodičů má vůli, aby takovou disciplínu byl s dítětem schopen dlouhodobě udržet.
Luděk Feňo (1960)
|
Když už se děti do krasobruslení pustí, vydrží u něj?
To se bohužel v poslední době moc neděje, odpadne opravdu velká část dětí, když zjistí, že nic nejde samo. Dřív, když se potomek na nějaký sport dal, šli do toho všichni s tím, že to bude něco stát – peníze, čas, nervy, námahu. A někdy holt dítko dostalo i facku, pokud se mu něco nelíbilo, a jelo se dál. To dnes nehrozí, děti mají přehnanou svobodu rozhodování. Chvíli je baví to, chvíli tamto, a rodiče jenom chodí a všechno platí.
Kdy je optimální u dítěte s krasobruslením začít? Platí to, že čím dříve, tím lépe?
Říká se to, ale pravda to až tak není. Znám plno úspěšných krasobruslařů, kteří začínali poměrně pozdě. Takže záleží spíš na konkrétním dítěti, jeho talentu, nadšení. Každopádně je určitě dobré, když má dítě nějakou sportovní průpravu, rádo se hýbe a zná aspoň trochu led. Někdo může začít i v deseti dvanácti letech a vše dožene, jiné dítě se zase na takovou úroveň nemusí dostat ani po rocích usilovného tréninku. Dnes máte spousty výkonnostních testů, a když neprojdete, stojíte v podstatě na místě, nedostanete se na nejlepší soutěže a soustředění, jste mimo hlavní dění… I proto jsem říkal, že sólové krasobruslení je sport velmi náročný na motivaci. Ale neúspěch v sólu nemusí nutně znamenat konec na ledě, uspět pak lze třeba v tanečních dvojicích, podle zaměření dítěte. Podle mě je ale optimum začít s tímto sportem tak nějak zlehka kolem pěti let.
Vidíte budoucnost třeba právě i v oddílech v menších městech?
Určitě. Dnes už má spousta menších měst kvalitní zimní stadiony a trenéři jsou zvyklí za prací cestovat po republice. Není to jako dřív, kdy bylo pár sportovních center ve velkých městech, a pokud jste tam chtěli být, museli jste se prostě přestěhovat.
