Její sportovní příběh začal před lety v Jihlavě, kde studovala na gymnáziu a trénovala na atletickém oválu v areálu Na Stoupách. V devatenácti letech se však přestěhovala do hlavního města, kde pokračuje ve studiu, a zároveň reprezentuje tým USK Praha. A tady také sní svůj sen o atletických úspěších.
„Kdyby jednou v evropských tabulkách stálo, že jsem nejrychlejší ženou v běhu na 400 metrů překážek, budu spokojená,“ usmívá se jedenadvacetiletá Pertlíková.
Co vám na atletice učarovalo?
Já byla hrozný rošťák. Mám staršího bratra, se kterým jsme furt něco vyváděli. Chvíli jsem s ním hrála fotbal, ale to nás oba přešlo a já chtěla spíše běhat. Slovo dalo slovo a já se objevila na atletickém tréninku Jiřího Švece.
Jak těžké je pro atletku z Jihlavy probojovat se do juniorského nebo dokonce dospělého reprezentačního výběru? Nebo už do týmu USK Praha, kde běhá a soutěží ti nejlepší z české atletické scény?
Ono je asi jedno, jestli jste z Jihlavy, nebo třeba z Ostravy. Každý takovýto posun žádá spoustu dřiny, motivace, trénování, vizualizace, regenerace a tak dále. Samozřejmě každé město má na sportování jiné podmínky, ale myslím si, že je nakonec vcelku jedno, kde trénujete. Dostat se do reprezentace je určitě skvělá odměna, jak pro závodníka, tak pro trenéra i celý oddíl.
Dělit medaile na cenné a cennější pro mě ztrácí smysl. Každá udělá radost.
Jak zvládáte skloubit studium na Univerzitě Karlově a vrcholový sport? Určitě máte nějaké individuální studijní plány...
Zatím celkem zvládám, uvidíme, co přinese další učení. Je to samozřejmě složitější, ale když člověk chce, čas se najde vždycky. Individuální plán jsem první rok měla, ale byla to spíše přítěž, než že mi to nějak pomohlo, takže znovu už o něj žádat nebudu.
Co vás na studiu nejvíce baví?
Že na univerzitě nemám žádnou atletiku, protože to už by bylo přeatletikováno. (usmívá se) Jsem ráda, že aspoň tam od atletiky trochu vypnu. Nejvíce mě asi baví předměty, které mi dávají něco do života, jako je psychologie nebo pedagogika. Vidím v nich pro sebe největší smysl do budoucna a další osobní posun v životě.
Zvykla jste si už na život v Praze?
Od začátku mi nedělalo žádný problém přejít z vesnice do velkoměsta. V Praze je úplně jiný život než tady, ale sem si zase vždycky ráda přijedu odpočinout.
A co vzpomínky na jihlavský atletický klub?
Vzpomínám na něj pouze v dobrém. Přišla jsem do něj v osmi letech a prožila s ním celé svoje dospívání. Až do devatenácti, kdy jsem odešla na vejšku do Prahy. Nejde ani popsat slovy, co mi atletika dala do života. Hlavně tedy trenér Švec, který se mnou těch jedenáct let prožil. Byl jako můj druhý táta. Bohužel už s námi nemůže být, ale věřím, že nás tam seshora pozoruje a hlídá každý náš krok.
V posledních letech se vám podařilo vybojovat na mistrovství republiky dospělých, ať už v hale, nebo na dráze, pár medailí. Nejvýše jste přitom stála na stříbrném stupínku. Považujete tyto úspěchy za nejvýznamnější ve své dosavadní kariéře?
Nejde přesně říct, zda jsou to nejvýznamnější úspěchy. Každá medaile na republice se počítá, i ta týmová, a pokaždé udělá obrovskou radost. Nejvýznamnějším úspěchem pro mě je každý závod, který se povede. Dělit medaile na cenné a cennější pro mě v tomhle ohledu ztrácí smysl.
Jaký je váš osobní cíl do další sezony?
Letos by se mělo uskutečnit mistrovství Evropy do 23 let. To je jeden z mých dílčích cílů. Nejdůležitější ale bude zůstat zdravá, protože loni jsem vypadla z přípravy na tři měsíce.
Co se stalo?
Nejprve mě zlobilo koleno, které mě nepustilo vyběhnout dva měsíce. A když se dalo dohromady, přišel zánět achilovky. Ne nadarmo se říká, že zdraví je nejdůležitější.
Jak se vám běhá na hladké čtyřstovce?
Nejsem na ní moc rychlá. Na té s překážkami záleží na krokovém rytmu, každá chybička může zničit dobře rozběhnutý závod.
Jaký je to pocit vědět, že patříte ve své disciplíně mezi nejrychlejší ženy v České republice?
Nad tímhle jsem asi nikdy nepřemýšlela. Když je to takto napsané, vypadá to fajn, ale určitě se za jednu z nejrychlejších nepovažuju. Jo, kdyby to takhle bylo v evropských tabulkách... (usmívá se)
S atletikou se člověk docela nacestuje, kde se vám zatím nejvíc líbilo?
Pro mě byla největším zážitkem Jihoafrická republika. Příroda, lidi, pohoda, která tam vyzařovala, a klid. Sice se tam trénovalo každý den dvoufázově, ale nevadilo mi to. Hned bych se tam vrátila.
Cestujete ráda?
Určitě. Ráda poznávám jiné kultury, lidi, zvyky. Je to pokaždé diametrálně odlišné od nás, a to se mi na tom líbí nejvíce. Chtěla bych se určitě podívat na Nový Zéland nebo do Austrálie.
Každý sportovec by měl mít i nějaký záložní plán, kdyby náhodou sport nevyšel. Co by to bylo ve vašem případě?
Máte pravdu, sportovec musí být bdělý a přemýšlet, co by dělal, pokud by sport skončil. Člověk o tom pořád přemýšlí. Já zatím studuji a k tomu mám brigádu u jedné české firmy. Nebyl by to pro mě tedy asi až takový šok.
Podívejme se na chvilku na současnou situaci. Jak podle vás ovlivnil atletiku covid-19?
Koronavirus ovlivnil všechny sporty a otočil je vzhůru nohama. Pro normální atlety v menších městech to je zničující, protože nemůžou na stadion. My, jakožto profesionální sportovci pod záštitou VSC (vysokoškolské sportovní centrum) můžeme trénovat bez omezení, za což jsme všichni hrozně vděční. Ani si to sami neuvědomujeme, že všichni ostatní nemají kde trénovat, sportovat.
Atletická halová sezona se nakonec přece jen uskutečnila. Jaká jste museli dodržovat opatření?
Ze začátku roku to nevypadalo vůbec slibně. Všichni jsme si mysleli, že se halová sezona úplně zruší, ale Český atletický svaz dostal výjimku na pořádání sportovních akcí. Mělo to samozřejmě svoje úskalí, jako jsou negativní testy, akce úplně bez diváků, nebo že trenéři a ti, kdo zrovna nezávodili, museli mít celou dobu roušky. A po svém závodě museli hned všichni z haly ven. Ale myslím si, že každý byl šťastný, že si mohl poměřit síly se soupeři.
Jak vypadá aktuálně váš tréninkový plán po zranění, které vás během zimy trápilo?
Halovou sezonu jsem musela vynechat, protože jsem na začátku přípravy měla únavovou zlomeninu sezamské kůstky. A když jsem se pak konečně rozběhala, tak mě zase srazil zánět nártu. Takže teď trénuji jen tak, abych nezatěžovala nohu. Každopádně myslím, že za chvilku budu moct jít na soutěž v bikini fitness, jak jsem pořád jenom v posilovně. (směje se)
