Kdo tehdy mohl tušit, že Badoer ve svých 51 velkých cenách nezíská jediný bod – a navzdory úzkému vztahu ke Scuderii Ferrari se stane jednou z nejtragičtějších figur dějin F1?
Dnes je mu čtyřicet let a ze scény se v naprosté tichosti vytratil.
Vzorový talent devadesátých let...
Začátky kariéry milovníka italské hudby, narozeného 25. ledna 1971, přesně odpovídaly vzoru moderního závodníka. Cit pro monoposty pěstoval od 14 let v závodech motokár, kde roku 1988 získal národní titul mistra. Od sezony 1989 jezdil našlapané italské mistrovství formule 3 a po roce zde slavil na Raltu-Alfa Romeo své první vítězství.
V této třídě zůstal i roku 1991 a dokázal se prosadit ještě výrazněji. Na Dallaře 391-Alfa týmu SuperCars zvítězil v Imole, Varanu, Monze a skončil celkově za Busim, Schiattarellou a Gilardim jako výborný čtvrtý.
Luca tehdy byl jedním z chráněnců štědrého sponzora Marlboro-Italia, který pro něj měl po třech sezonách ve formuli 3 připravený kokpit formule 3000. Společně s Němcem Michaelem Bartelsem (současným vládcem závodů GT) roku 1992 debutoval jako pilot doposud málo úspěšného italského týmu Crypton. Průběh roku rychle potvrdil, že se ze "zkušební sezony" stala jízda za titulem.
Šéf týmu Crypton, Giuseppe Cipriani a jeho hlavní technik Gianfranco Bielli připravili pro své piloty bezvadné černobílé Reynardy 92D-Cosworth, které překvapily Bielliho novou kreací – mono-tlumičem ve špičce vozu.
Luca Badoer ve voze Ferrari F1 v sezoně 2010
Badoer této povedené inovace dokázal využít a byl vždy rychlejší, než jeho kvalitní kolega. Po krátké fázi otrkání začal brutálně deklasovat zbytek pole: v Perguse a v Hockenheimu vyhrál z pole position a na Nürburgringu přidal své třetí vítězství za sebou. Jeho úspěšné tažení po evropských okruzích nedokázala zastavit ani těžká nehoda ve Spa.
Hned v příštím podniku v Albacete stál opět na nejlepším startovním místě a dojel druhý. Poté si jeden závod před koncem šampionátu bezvadným výkonem v Nogaru (pole position a vítězství) hned ve své první sezoně ve formuli 3000 zajistil titul mistra. S náskokem dvanácti bodů na vicemistra Monterminiho tehdy deklasoval i budoucí hvězdy Barrichella, Coultharda, Panise a McNishe.
S Lolou-Ferrari a Scuderií Italia do formule 1 – hůře to nešlo...
Badoer byl "hvězdou okamžiku" a rychlý postup do formule 1 jen formalitou. Co ovšem začátkem sezony 1993 teoreticky vypadalo jako garance úspěchu v Grand Prix, mělo slibnou kariéru teprve dvaadvacetiletého Badoera téměř zničit. Tým BMS (Brescia Motor Sport) Scuderia Italia průmyslníka Beppeho Lucchiniho po pěti letech ukončil spolupráci s výrobcem Dallara a pro sezonu 1993 nechal připravit dva vozy Lola T93/30 britského konstruktéra Erica Broadleye
Do šasi úspěšného specialisty byl zabudován motor Ferrari V12 a o vydatnou finanční podporu projektu se postaral výrobce cigaret Chesterfield. Jezdecká dvojice týmu byla stejně slibná jako jeho finanční zázemí: vedle juniora Badoera byl angažován zkušený Michele Alboreto. Celkově viděno se tedy jednalo o výbornou sestavu. "Mým cílem pro tento rok je pravidelně dojíždět do cíle a tu a tam získat body," těšil se Badoer.
Již testy před začátkem sezony ale napověděly, že tým těžko pojede o vítězství a realita měla být ještě mnohem horší. V polovině března stály obě neohrabaně působící BMS-Loly T93/30 solidárně v poslední řadě na startu své první Grand Prix v Kyalami, což se mělo po celou sezonu stát pravidlem. Luca byl poslední a po 30 kolech jeho debutu se mu rozdrolila převodovka.
V dalším závodě v Brazílii se oba vozy sice dostaly až do cíle, byly ale beznadějně poslední a měly tři kola ztráty na vítěze Sennu. V Doningtonu se Luca poprvé nedokázal kvalifikovat, což se mu mělo stát i později v Monaku (demoralizovaný Alboreto "zůstal takto viset" dokonce pětkrát). V Imole dovlekl Badoer svůj oranžovo-bílý monopost na sedmé místo v cíli, měl však opět tři kola ztráty na vítěze Prosta.
S neúspěchy šla ruku v ruce destrukce nadějného talentu Badoera. Ani zbytek sezony nestál za řeč. Alboreto měl tolik vlastních problémů, že se mladý Badoer těžko mohl něčemu přiučit. Luca se v kvalifikacích při honbě za decentním časem často nacházel nad hranicí přilnavosti a nejednou havaroval, což jeho pověsti dále škodilo.
Vůz byl nejpomalejším v poli a zklamaný Ital byl brzy orazítkován jako pilot, který není schopen auto vyladit a udržet na dráze. Do klasifikace se ve zbytku roku dostal ještě čtyřikrát, vždy daleko za bodovanými místy. Beppe Lucchini svůj nezdařený projekt ukončil ještě před odletem k závěrečným závodům.
Sám Badoer shrnul svůj nepovedený vstup do formule 1 takto: "Začátkem roku 1993 jsem mohl podepsat u Tyrrella, nebo Scuderie Italia. Bohužel jsem se nechal zlákat vidinou motorů ferrari..."
Pověst je pokažena, kam teď?
O Badoerovy služby neměl po katastrofální sezoně 1993 nikdo vážný zájem. Flavio Briatore jej sice nechal jet testy u Benettonu, Luca si však počínal velmi nervozně a nakonec byl rád, že směl zaujmout roli testovacího pilota u Minardi. Velký objev sezony 1992 si roku 1994 nezazávodil, jeho trpělivost se ale měla vyplatit tím, že mu Minardi, kde se Lucchini stal podílníkem, slíbil kokpit pro sezonu 1995.
V novém Minardi M195-Cosworth Luca skutečně pookřál. Dokázal dojet osmý v Kanadě a Maďarsku a devátý v Japonsku. Kvalifikace mezi prvními dvaceti se staly samozřejmostí.
Jeho reputace se zlepšila a Guido Forti si ho vybral pro svou malou stáj. Sezona 1996 se však měla vyvinout ještě hůře, než katastrofální ročník 1993. Forti ztratil podporu bohaté brazilské rodiny Dinizů a začátek roku financoval víceméně sám. Do prvního závodu se oba jeho staré vozy FG01-95B nedokázaly kvalifikovat.
Nový Forti FG03-96-Cosworth konstruktéra Guerciho byl hotov až pro čtvrtý podnik sezony a dostalo se mu čerstvého lakování sponzora Shannon, který Italům nasliboval miliony. Badoer dokázal s novým modelem dojet desátý v Imole, což zůstalo jeho nejlepším výsledkem roku. Forti totiž nikdy peníze od sponzora nedostal a po deseti závodech tým zavřel.
Pilotem Ferrari – ale jen za kulisami...
Luca se zase jednou ocitl s prázdnýma rukama "na dlažbě". Jediné angažmá, které mu zůstalo, bylo několik závodů v mistrovství FIA GT na voze Lotus Elise týmu GBF. Není tedy divu, že vděčně přijal roli testovacího pilota Scuderie Ferrari, kterou mu Jean Todt od roku 1997 nabídl. Ve Fioranu se hned cítil jako ryba ve vodě a měl bezpochyby nemalý podíl na vzestupu a úspěchu tradičního týmu.
Pozici testovacího jezdce na čas opustil v sezoně 1999, když mu Giancarlo Minardi a nový spolumajitel týmu Gabriele Rumi dali další šanci v mistrovství světa. Badoerovo Minardi M199-Ford však bylo vozem chvostu pole a opět nedokázal zabodovat. Třikrát dojel desátý a jeho nejlepším výsledkem bylo osmé místo doma v Imole.
Závodem, který se nejjasněji vryl do Badoerovy paměti, byl promoklý Nürburgring. "V dešti může pilot mnohé nedostatky vozu kompenzovat. Jel jsem tam skutečně na limitu a deset kol před cílem jsem byl na výborném čtvrtém místě. Vyřadil mne ale problém s převodovkou...," vzpomíná Badoer, který poté zklamáním brečel na rameni majitele stáje Rumiho.
To však pro něj nebylo zdaleka největší tragédií roku: když se v Silverstone zranil Schumacher, byli si Luca a italská veřejnost jisti, že to pro něj bude znamenat postup do kokpitu Scuderie. Jean Todt však zradil svého věrného vývojového pilota a angažoval nadějného Fina Mika Salu. Nic nepomohly protesty fandů, kteří se již těšili, že do rudého vozu zase jednou usedne Ital...
Klidného a tichého Badoera toto rozhodnutí jistě zranilo – byla to příležitost, na kterou léta čekal. "Toto rozhodnutí mne velice zklamalo a nejsem s ním srozuměn. Jsem jejich testovací jezdec a mám s nimi smlouvu. Jednoduše jsem to já, kdo měl nastoupit. Nejlepší pro mne asi bude, když tuhle záležitost co nejrychleji zapomenu," komentoval tehdy Badoer. Překonal však své rozhořčení a zůstal u Scuderie jako "muž v zákulisí" i od roku 2000.
Mimo testů vozu formule 1 (ročně najezdil více než 30 tisíc kilometrů) pracoval Luca i pro sesterskou firmu Maserati při vývoji jejích sportovních vozidel.
Trapný vrchol
S tím, že by se ještě vrátil do kokpitu F1, nebo dokonce za volant závodního Ferrari už Luca asi sám nepočítal, když se v létě roku 2009 na Hungaroringu těžce zranil Felipe Massa. Poměry u Scuderie a situace v šampionátu se oproti roku 1999 od základu změnily: vedoucím stáje již nebyl "malý Jidáš" Todt, ale Ital Stefano Domenicali a piloti Ferrari již neměli reálnou šanci na titul. Co zůstalo, byl věrný muž v pozadí Luca Badoer.
Domenicali hodlal náhradu za Massu spojit se senzačním comebackem Michaela Schumachera, Němec ale na poslední chvíli odřekl. A dobře udělal. Zákaz testů proměnil vozy F1 pro náhradníky ve zcela neznámé objekty, se kterými se mohli "spřátelit" jen o víkendech Grand Prix, před očima kritické veřejnosti. Tato cesta do neznáma se Schumacherovi nezamlouvala – Badoer se na ni ale jako Domenicaliho druhé řešení naivně vydal.
Osmatřicetiletý Ital tím bohužel své smolné kariéře nasadil korunu. Zle připraven nastoupil koncem srpna jako Räikkönenova dvojka ve Valencii. Trať znal jen na papíře, vůz jen jako technik a harmonogram víkendu Grand Prix pouze z pohledu náhradníka. Deset let se nezúčastnil závodu a téměř rok netestoval! Taková operace nemohla skončit jinak, než fiaskem – kterým skutečně skončila.
Luca po celý víkend chyboval nejen na trati, ale i v taktice. V kvalifikaci byl beznadějně poslední a závod dokončil kolo za vítězem. Jeho druhý pokus uspět jako tovární jezdec Scuderie Ferrari o týden později ve Spa nedopadl o nic lépe. Badoer se stal středem posměchu jak expertů tak laiků. Na tom nic nezměnila ani skutečnost, že se vyježděnému Fisichellovi, který jej od Monzy nahradil, nedařilo jinak.
Badoer se vrátil do zákulisí vývoje Ferrari a koncem roku 2010 opustil i tuto pozici. Jeho 51 účastí v Grand Prix bez zisku jediného bodu tedy zůstane i nadále málo záviděníhodným rekordem. A Luca Badoer navždy zůstane jen "hvězdou okamžiku" sezony 1992.
