V létě dostal možnost stáže v belgické stáji Alpecin-Fenix a po půl roce podepsal profesionální kontrakt. „Mám z toho obrovskou radost, vrátit se do proficyklistiky byl můj cíl. Jen jsem nečekal, že to půjde tak rychle. Pořád je to pro mě těžko uvěřitelné,“ přiznává třicetiletý rodák z Vrbna pod Pradědem.
Čím jste Alpecin-Fenix přesvědčil, aby vám nabídl smlouvu?
Nevím, jak na to odpovědět. Tým si mě vybral na základě testů, které trvaly od jara do podzimu, a také podle závodů Okolo Slovenska a jednorázovky ve Francii. Byli spokojení a vyhodnotili to tak, že bych se jim hodil. V půlce listopadu mi nabídli smlouvu a zároveň jsem se dozvěděl, že budou mít další tým AlpecinFenix Development Team, kontinentální, ve kterém budu i já. A teprve zhruba před týdnem se tým oficiálně zveřejnil.
O cyklistice už nechtěl slyšet, teď je v týmu s Vakočem a Van der Poelem |
Na podzim v průběhu stáže jste v rozhovoru pro MF DNES přiznával, že šance na získání angažmá není velká. Na závodě Okolo Slovenska jste dojel jednatřicátý a zbytek sezony rozboural koronavirus. Co vám pomohlo?
Prvořadé byly určitě testy, kde si tým ověřil mou výkonnost, pak nějakou dobu sledovali, jestli jsem schopný se jejich metodami zlepšovat. Závod Okolo Slovenska byl poměrně úspěšný, protože nešlo o to vyhrát nebo zajet umístění, ale zvládnout splnit úkoly a jet podle jejich představ. To se mi podařilo po všech stránkách, umístění pak bylo dané už po prologu a pořadí si hlídaly dva nejsilnější týmy. Jel jsem ještě jednorázovku ve Francii (36. místo), která byla hodně rovinatá a na větru, také jsem při ní měl spoustu úkolů a podařilo se mi je splnit, takže tým byl spokojený.
Ve třiceti začínáte v profipelotonu na silnici, to není úplně obvyklé.
Já nezačínám, spíš se k tomu vracím. Několik let jsem jezdil v BKCP-Powerplus, což je stejný tým, který se teď jen jinak jmenuje. Moje priorita byla cyklokros a to se teď změnilo. Teď je má jediná disciplína silnice a cyklokrosu se nebudu věnovat vůbec.
Nebude vám terén chybět?
Zatím mi nechybí. Mám velkou motivaci se na silnici posunout tréninkem a dostat se postupně dál i na největší závody. Chci dělat všechno pro to, aby se to povedlo. A pokud pro mě cyklokros podle trenérů nebude přínos, tak toho ani nelituji. Spíš se chci zaměřit na přípravu, abych vše dělal co nejefektivněji a nejlépe. Teď si užívám typickou silničářskou přípravu, která obsahuje společné tréninkové kempy ve Španělsku a spoustu individuálních tréninků zaměřených na schopnosti. U mě konkrétně na dlouhé etapové závody.
Lubomír Petruš ještě v barvách týmu Kolárna Olomouc.
Můžete se v případě úspěchů posunout z Development týmu nahoru?
V Development týmu nebudu pokračovat dva tři roky. Mám smlouvu na rok, a pokud se týmu osvědčím, tak bych měl dostat buď profismlouvu v hlavním týmu, nebo nic. Jinak oba týmy fungují spolu, jen má každý z nich jiný program, ale závodníky si mohou přehazovat. Můžu tedy jet všechny závody kromě WorldTour úrovně. Sezonu začnu s ProContinental týmem etapovým závodem Tour des Alpes kategorie UCI Europe Tour. V dalších týdnech mě potom čekají dvě jarní klasiky.
Na trénincích nám například měří, kolik kdo vypotí, také nám měří glukózu po celý den, aby zjistili reakci na stravu a tu pak přizpůsobili do závodu.
Lubomír Petrušcyklista stáje Alpecin-Fenix
Jak vypadá tréninkový kemp ve Španělsku?
Příprava je perfektní nejen proto, že vyšlo skvělé počasí a je tu teplo, takže se vyhneme riziku nachlazení. Všechno ve způsobu trénování se hodně posunulo. Jsme rozdělení do skupin podle typů jezdců a našich potřeb, není to tedy jeden trénink pro všechny. Nejde srovnávat klasikáře, sprintera a časovkáře. Každý trénuje jinak dlouhé intervaly, má jinou délku tréninků i jinou stravu a tento individuální přístup se mi líbí.
Překvapilo vás tam něco?
Dřív jsem to zažil jinak a i další Čech v týmu Petr Vakoč mi říkal, že ani v Quick-Stepu, kde závodil, neměl takové podmínky jako tady. Tím nemyslím materiál, ale spíše stravu, způsob práce trenérů, kdy se řeší opravdu každý detail. Na trénincích nám například měří, kolik kdo vypotí, měří nám glukózu po celý den, aby zjistili reakci na stravu a tu pak přizpůsobili do závodu. Časté odběry moči, krve a testování fyzické výkonnosti pak obsahuje škálu několika prvků, se kterými se individuálně pracuje. Člověk si uvědomí, že tréninkem může zdokonalovat spoustu věcí, a u každého jedince se tady zaměřují na tu nejpotřebnější věc, aby se dostal pro jeho konkrétní cíle na nejvyšší úroveň. Myslím, že týmů, které to takto mají, nebude tolik.
S kým jste ve skupince?
Jsme skupina lehčích jezdců rozdělených na dvě pětice. Jezdím s Belgičany Louisem Vervackem, Xandro Meurissem, Florisem de Tierem a Italem Kristianem Sbaraglim. Ve druhé skupince je Petr Vakoč a můžeme se během tréninku po intervalech různě prohodit. Všichni jsme jezdci do sedmdesáti kilogramů s podobnou skladbou těla a programem. Další jezdci nad sedmdesát a spíše klasikáři jako Mathieu van der Poel mají jinou skupinu a sprinteři jezdí zase úplně zvlášť.
Jak pro vás vyznívá srovnání se závodníky jezdícími na té nejvyšší úrovni?
Je to příjemné, tréninky mě baví, na druhou stranu všichni zapadli a cítí se v týmu rovnocenně. Zvykám si, je to už druhé soustředění, takže se s tím sžívám a přijde mi to po několika trénincích normální. Začátek mě hodně příjemně překvapil, věděl jsem, že tým je na hodně vysoké úrovni, ale neviděl jsem do zázemí a detailů, to předčilo mé očekávání.
Vidíte na sobě nárůst výkonnosti?
Před měsícem jsme si dali tréninkové cíle a říkal jsem si, že je to ze začátku přípravy velký skok, ale byl jsem mile překvapený, že se povedlo všechno splnit. Před pár dny jsme měli další testování a jsem tam, kde tým čekal, že bych mohl být, možná ještě lehce nad tou hranicí. Takže vše jde správným směrem.
Lubomír Petruš ještě coby cyklokrosař
To musí být příjemné zjištění, že vaše tělo takto reaguje.
Jistě. Tak to bylo i v létě. Sám jsem byl překvapený a tým taky, že reaguji dobře. Je druhý měsíc od začátku zimní přípravy a jde to dál podle plánu, takže jsem za to moc rád. Zdraví drží a teď je nejdůležitější nemít nějaký výpadek, aby vše šlo dál, jak je naplánované.
Jaké máte ambice?
Na boj o smlouvu se neohlížím, na to mám dost času. Prvořadé je splnit výkonnostní cíle a s tím souvisí i výsledky v závodech. Neznám konkrétní program, ale měl bych být jezdec na celkové pořadí na těžších etapových závodech. Uvidím podle možností a pokynů týmu, jestli budu mít nějaký závod volnou ruku a k sobě i nějaké lidi, či naopak budu mít za úkol pomáhat. Můj hlavní cíl je, aby tým byl spokojený a splnil jsem to, co mám, a byl případně k ruce ostatním klukům. Silniční cyklistika není už víceméně individuální sport, ale hodně týmový. Je tu spousta jezdců někomu k ruce a ani jednou za sezonu se jim třeba nepovede jet na sebe a za svým úspěchem, ale za cílem kolektivu. To budu dělat na maximum, co bude v mých silách.
Po skončení kempu se budete dál připravovat doma v Olomouci?
Ano, tréninky jsou řízené na dálku a jednou dvakrát týdně telefonicky analyzujeme výsledky s trenérem, který vidí naše detailní data každý den. Každému vyhovuje jezdit si podle sebe, společné soustředění je nějaká změna, teambuilding, který má výhody i nevýhody. Například tu člověk nemůže udržet svoje zóny nebo watty do detailu, jak dokáže sám. Ale výhod je na druhou stranu spousta. Při tomto režimu domácí přípravy je příjemné být ve svém známém prostředí, navíc závodníci pak nejsou přecestovaní. Jen v Olomouci nevydržím dlouho, stěhujeme se na jižní Moravu, abychom byli blíž k vídeňskému letišti.
Všechno chcete podřídit úspěchu, a tak se raději přesunete blíž k Vídni?Ano. Do Prahy jsem to měl autem tři čtyři hodiny, vlakem dvě a půl, ale létá se odtud s přestupem, takže je to pro mě další den navíc, kdy jsem rozhozený. Důvodů ke stěhování bylo víc, tento je ale nejzásadnější. Vídeň je velké letiště, člověk nemusí přesedat a místo devíti hodin mi cesta může trvat jen dvě. Je to pak o maličkých detailech a já nechci nic opomenout.
