„Bůh si vymyslel, že mi zláme nohy, abych nemohl nikam utíkat. Měla to být stopka, abych se zastavil,“ líčí do telefonu freestylový motokrosař Libor Podmol. „Před třemi lety jsem utekl do Indie, abych si vyčistil mozek. Teď ho čistím úplně stejně sám v nemocnici.“
Jak jste na tom?
Ležím se železnými konstrukcemi, které mi nohy drží, a čekám, až kosti srostou. Pak by měla proběhnout operace lepší nohy, po pár dnech by se měli pustit do té druhé. Primář říkal, že léčení potrvá půl roku, ale důležité bude, jak mi to dají dohromady.
Nic moc vyhlídky, že?
Já už mám triky na samoléčbu a dokážu to kolikrát stáhnout o půlku. Léčím se jiným stylem, už teď beru speciální doplňky stravy, byliny, abych se s tou operací lépe vypořádal. Je tady samozřejmě nebezpečí infekce, takže zatím není důvod se cpát někam domů.
Pád už jste viděl?
V hlavě jsem to přehrál několikrát. Celý život jezdím na dvěstěpadesátce, ale dva týdny zpátky jsem se rozhodl pro větší obsah, aby se mi některé backflipové kombinace dělaly jednodušeji. Takže jezdím na třístovce, která má vyšší výkon. Venku jsou skoky větší, ale v arénách není moc místa, tam mi předchozí motorka vyhovovala víc. Jenže se mi nechtěla měnit. V tréninku jsem si to vyzkoušel, byl jsem si vědom, že s ní musím najíždět pomaleji, abych skok nepřeletěl.
Jenže stalo se.
Mezi tréninky a finále změnili zatáčku před rampou, takže jsem na ní měl větší nájezdovou rychlost. Ubral jsem trochu dřív plyn, ale motorka šla na přední kolo a už jsem na ni nechtěl nasedat, protože kdybych tam vlezl, bylo by to mnohem horší. Přišpendlila by mě.
Přesto to dopadlo špatně. Proč?
Párkrát se mi něco podobného stalo, ale podařilo se mi z rampy odběhnout. Maximálně bych měl výron. Jenže tady byla jílovitá hlína, která mi úplně sežrala nohy. Dopadl jsem a hned cítil, jak to křupe. Moje chyba – měl jsem jít na jistotu a vzít si dvěstěpadesátku jako vždycky.
Freestyle motokros vždy upoutá pozornost široké veřejnosti, když se stane taková těžká nehoda. Sám jste z nemocnice na svém Facebooku popisoval, jak se vás tam sestřička nechápavě ptala, proč děláte takový sport. Proč riskujete život. A není sama. Co odpovídáte?
Málokdy mi to řekne člověk, který v životě něco dokázal. Který riskuje, aby to někam dotáhl. Většinou to slýchám od lidí, kteří žijí velmi standardním životem a jejich největším adrenalinem je, když si dají pivo. Může to vypadat, že hazarduji se životem, ale cvičím, medituji, žiju vyrovnaně. Ta paní přitom měla přes sto kilo, vypadala na cukrovku 2. stupně, tak jestli ona nehazarduje se životem víc? Pro mě je to živobytí, životní styl a chci být nejlepší v tom, co dělám. Proto chci posouvat hranice. Ano, náš sport je drsňárna. Ale vyprodáváme arény, lidi to baví a nemyslím si, že je to horší než americký fotbal nebo MMA zápasy. Tím neříkám, že je to úplně bezpečný sport.
Loni jste na motorce přeskočil rodinný domek. Příští týden jste zase chtěl saltem vzad i vpřed pokořit Taxisův příkop. Akce se ale neruší, protože vás zastoupí mladší bratr Filip, rovněž freestylista.
Brácha je ideální. Podmol jako Podmol, navíc jede na stejné motorce. Byznys děláme společně a lidem je v jádru jedno, kdo přes tu překážku poletí. Důležité je, že se tím náš sport zase zmedializuje. Jen jsem tedy rozhodně větší fanda Velké pardubické než bratr.
Jste s bratrem zvyklí na pády i zlomeniny, ale nezacloumalo s ním psychicky, když vás v Mnichově viděl trpět?
My jsme rádi, že máme vedle sebe někoho, komu můžeme věřit. Možná to řeknu blbě, ale i kdyby se stalo to nejhorší, chcete, aby tam byl brácha. Naštěstí to nebylo tak hrozné. Helma byla rozlámaná, ale je tak kvalitní, že náraz sežrala, sice pokřupala, ale já vůbec nevěděl, že jsem se bouchnul.
Libor Podmol se zotavuje po těžkém pádu v mnichovské nemocnici.
Co jste cítil?
Byl jsem celou dobu při vědomí. Byl jsem v klidu, věděl jsem, že mám zlomené obě nohy. Brácha mě sledoval z tunelu, hned ve vzduchu věděl, že je zle, a sprintoval za mnou. Pomohl mi, vzadu mi sundal boty. Nohy plápolaly, držely jen na kůži. A pak se mnou v nemocnici dva dny čajoval.
Drsný popis.
Ale to je to, co my děláme.
Ve čtvrtek jste měl v Praze oznamovat svou účast na Rallye Dakar 2020, místo toho ležíte v Mnichově.
Ještě v ten osudný den jsem řešil polepy na dakarskou motorku, aby byli sponzoři spokojení. Měl jsem toho v hlavě až moc. Ale všechno to spadlo se mnou. Považoval jsem za bláznivost jezdit mistrovství světa a k tomu zároveň Dakar, jenže jsem si říkal, že není na co čekat. Že to dám. Možná mi ale Bůh chtěl naznačit, ať si vyberu.
A vyberete si?
Asi to dopadne tak, že tohle bude moje poslední sezona v mistrovství světa. Příští rok bych jezdil jen exhibice, protože tam když se necítíte na skok, tak ho prostě přeletíte. A soustředil bych se na Dakar. Tak to cítím. Mistrovství je stresující, náročné a nebezpečné. Nechci se v něm plácat kolem sedmého místa – já chci vyhrávat, bojovat o stupně, ne tam být do počtu.
Zato Dakar je klukovský sen. Jel ho už váš otec.
Měl jsem ho podepsaný na rok 2020 a po závodě v Mnichově jsem měl první naplánované tréninky. Teď ale nepojedu první Dakar po tříměsíčním tréninku, až se vyhrabu z téhle šlamastyky. Vždyť ten závod by byl náročný, i kdybych byl zdravý. Třeba se z toho vyléčím za dva měsíce a nějak to odjedu, ale spíš to o rok odložím. Pád přišel, protože jsem v životě spěchal, což nechci. Než jet ve stresu a levně, raději počkám a seženu silné partnery, protože Dakar je drahý. Ale věřím, že v něm mohu být dobrý, i když teď nemám žádný důkaz v rukou.
