Musel jste hodně nad nabídkou váhat?
Vlastně vůbec ne. V Prostějově mám hodně přátel. Dlouholetých i nových, které vždy rád vidím. Líbí se mi také turnaj. Už jsem tady byl několikrát. A s Mirkem Černoškem se vždy rychle domluvíme. Vlastně nebylo příliš co řešit.
Dostáváte takové nabídky často?
Nabídky jsou různé a přicházejí pravidelně. Není důvod o nich mluvit. Některé se ke mně ani nedostanou, protože už můj manažer usoudí, že není důvod je přijímat a odmítne je sám.
Platí to i v případě nabídek k trénování?
Je to stejné. Nabídky chodí, pokud přijdou, vždy o nich přemýšlím. Mám představu o tom, za jakých podmínek bych ji přijal. Ale nemluvím o nich. I to je podle mého názoru jeden z důvodů, proč je dostávám. Hráči ví, že tato informace se na veřejnost ode mě nedostane.
Byla by chuť na nějakou kývnout?
Pokud bych nějakou nabídku přijal, muselo by se všechno sejít, aby to oboustranně vycházelo optimálně. Osobně soudím, že pokud podmínky nejsou optimální, nemůžete práci dělat dobře. Od bydliště hráče, po jeho ambice. Když někdo třeba bydlí v jižní Americe, je to složitější, než kdyby bydlel na jižní Floridě. Kdyby se to všechno sešlo, ještě by mě lákalo to zkusit.
Momentálně dohlížíte na vývoj tenisových talentů v americké tenisové asociaci USTA. Vrátí se hráči Spojených států na vrchol světového žebříčku ATP?
Pracuji se skupinou šesti šestnáctiletých kluků, tam si ještě musíme počkat. Ale skupina osmnáctiletých hráčů už má úspěchy. Tři vyhráli juniorky na grandslamech. To není náhoda. Je to však výsledek desetileté práce. Všechno chvíli trvá.
Umíte si představit, že se do světové špičky dostane někdo z vašich svěřenců?
Na to je těžké odpovědět. Někteří předpoklady mají, ale není nutné o tom hovořit. Nemá smysl je dostávat pod tlak okolí.
Hlavně v začátcích kariéry asistují u nadějných hráčů rodiče. Jaký je jejich vliv na vývoj mladých sportovců?
Velký. A někdy je to dobře, jindy zle. Jako všude v životě. Myslím si, že děti by především měli mít radost ze sportu. Neměli by mít strach, co bude doma po zápase. Jestli po nich někdo nebude křičet. Spíš by měli cítit podporu. I s vědomím, že výhru si musí vybojovat sami.
Převzal jste záštitu nad prostějovským Czech Open, další challenger se hraje v Ostravě. Jaký mají takové turnaje význam z pohledu domácích hráčů?
Tohle platí ve všech zemích stejně. Domácí turnaje znamenají pro domácí tenisty výhodu. Pořadatelé mají k dispozici divoké karty a rozdávají je především nadějím. Ty můžou získat body a v žebříčku se posunou. U nás máme k dispozici dvě karty každý týden. Když jsme se začali využívat, uhrál jeden kluk finále a posunul se z pozice 2000 na dvanáct set. To je obrovský skok. Ještě to udělá jednou, bude osmistý a může začít hrát kvalifikace na větších turnajích. Platí to také v Česku. V Prostějově hraje třeba Jirka Veselý nebo Adam Pavlásek. A jak začínali. S pomocí divokých karet na domácích turnajích.
Blíží se olympiáda v Riu. Co říkáte tomu, že někteří hráči upřednostňují jiné turnaje?
Program tenistů je náročný. Turnajů je hodně. Wimbledon, někteří hrají Davis Cup, před olympiádou Toronto a po Riu Cinncinati. Z tohoto pohledu tomu rozumím. Ale tenis se vrátil na olympiádu v roce 1988, kdy vyhrál Miloš Mečíř a turnaj má svoji váhu. Na druhou stranu se hraje pouze o medaile. Veřejnost si pamatuje medailisty a nikoho ostatního. Tenisté, kteří nemají reálnou možnost o ně hrát, dávají přednost jinému programu. I to chápu.
